Z deníčku vedoucího na Jitřence by se dalo dlouho vynášet do dobré i to zlé a ne všechno to chcete slyšet. Někdy si nejsme jisti, co zažíváme poprvé a co se vlastně stále opakuje. S ohledem na tu naši zapomnětlivost a schopnost „spláchnout“ se nějak i za pár hodin spánku, to už přestáváme analyzovat a snažíme se prožít vše naplno teď a tady.
Byli jsme zpočátku překvapeni novými jevy, které se tu letos vyskytly. Tak například se nám tu rozmohla slovíčka „strejda“ a „teta“. My jsme je děti tedy neučili a nevíme, odkud to přinesly. Nebo možná tušíme (maminka v sobotu na tábořišti říká svému dítěti: „Tohle je někdo jako paní učitelka a jmenuje se Wapi.“) Část vedoucích kapitulovala, ale jiní na „strejdo a teto“ hrdě neslyší. Nebo jsme přistihli jednoho táborníka v kostele si kousat nehty. Nehty na nohou. To také nemají od nás. V kostele při mši svaté při proměňování zvoníme na zvon. Malý Šimon na to reagoval slovy: „Jde se na oběd?“
Jak se dál máme: Tak především tu výborně vaří. Někdo má rád kuřátko, někdo zase sekanou. Ale všichni milují krupicovou kaši! Byla v úterý. Výdej se stal nejproorganizovanější částí dne. Děti navádělo speciální zábradlí do štrůdlu, který se vlnil ze Saloonu ke kotli, a na cestě je provázely letuškovské pokyny více než půl tuctu vedoucích: „Tudy, prosím.“ „Posouvejte se plynule.“ „Na nic nešahej.“ „Ešus připravit.“ „Drž to jen za držátko.“ „Nevraž do nikoho.“ „Bacha, schod.“ „Nepobrindej se!“ Nejvyšší koncentrace vysokoškolských diplomů ve vedení přinesla svůj plod a výdej proběhl krásně hladce... V dalším odkazujeme na pytlíky se špinavým prádlem. Ty jsou zdrojem našeho neustálého stresu – „hlavně ať vystačí kalhotky až do soboty!“, „hlavně ať domů vezou dost zašpiněného prádla,“ „vyfoťte naši družinu, máme čistá trička“… Ukázalo se, že některá trika „nejde protáhnout hlavou“.
Co se týká bezpečnosti, zvláště na ni dbáme při sportování. Že už je to na hlavu, se ukázalo při rozřazování dozoru na olympijské disciplíny: „Musí být u kuliček plnoletý člověk?“ Komplikovanější je to s vosami, které se tu středně hodně vyskytují (jako že ne tak moc, aby to nešlo vydržet). Při jídle musíme být všichni opatrní a přichází ke slovu i plácačky. Na poradě nás včera královsky pobavili Evžen s Marťou, kteří v družině Lucinek zavedli, že po usmrcení vosy na stole se jí ještě poskytuje pieta posledního letu a obřadně se pustí z výše stolu na zem.
Ve středu tradičně proběhla olympiáda (námořnické kratochvíle). Děti přivezou domů různorodé diplomy. Vzalo to celé odpoledne všechny je nadepsat a celý večer je předat. Stále ještě zůstává prostor pro zlepšení. Prozatím nás jako krok k urychlení napadlo přestat vyhlašovat po disciplínách a vyhlašovat po jednotlivých sportovcích: „A Kryštof získává ocenění za umístění v disciplínách…, Isabelka si zaslouží cenu za…“
Duchovní službu na Jitřence již poiksté zajišťuje o. Hardy. S dětmi mu to obdivuhodně jde. Dokáže přehlédnout neposednost, srozumitelně podat řadu složitých věcí a pěkně kázat. Dnes kázání pojal jako sérii otázek, na něž děti sborově odpovídaly, a společně jsme tím procházeli život Panny Marie – věřte, znělo to jako solidní výkon amerického černošského kazatele ovládajícího davy.
Čeká nás poslední celý táborový den. Už jen dvakrát se vyspíme. Už je jasné, čím strávíme tu kterou minutu, jaká bude motivace pokladovky, kdo bude mít nádobí po večeři (tuk z fritézy krásně zjemňuje pleť. Deža ví? Ne, Deža neví. Každá chvíle je neopakovatelná.
S Boží pomocí pokračujeme v plavbě. Loučíme se místním pozdravem „Nauviděnou!“
Vaši z JP
