Jak je to možné? Co se stalo, že dospěláci byli utahaní z výletu k Zemské bráně a zpátky, zatímco děti si ještě sem tam poskočily radostí? Děti to ví, a vám, dospělým, poradí jak toho docílit taky. Je to totiž tím, že dospěláci si dělají spoustu starostí s normálními věcmi. Chci se proběhnout, tak se proběhnu. Líbí se mi ti motýli na louce, tak je jdu chytat a vezmu i tři kamarády. Už mě bolí nožičky, tak si sednu a prostě nejdu, ale odpočívám. Potřebuju hrozně nutně nasbírat deset kobylek? Neváhám a chytám. O pár metrů dál teče potůček? Odpověď je jasná. Jdu tam! A hádejte co dospělí. To je samý: "Pojďme jako jedna skupinka!" "Neutíkejte." nebo "Počkejte na nás vy vepředu,..." To proto mají děti větší radost a jsou spokojenější a šťastnější. Žijeme jen jednou a na Jitřence jsme taky jen jednou a výlet je taky jen jednou a ten motýl tady už příště prostě nebude. Vždyť se nikomu nic vážného nestalo. A navíc jsme při tom všem stihli pomoct Kaspiánovi poslat zprávu jeho lidem a díky tomu jsme mohli obelstít zlého otrokáře Puga. Cestou jsme potkávali samé vojáky. Našli se i tací, kteří byli na naší straně, ale některé jsme museli přechytračit. Samozřejmě, že jsme vše hravě zvládli, protože jsme odvážní a nenecháme se jen tak odstrašit. Nakonec jsme to parádně oslavili a dokonce nás kapitán Drinian spolu s králem Kaspianem pasovali na plavčíky Jitřního poutníka!
