Č jako čtvrtek

Hláška z jedné z nejmladších družin, jež dnes konečně byla lézt na horostěnu. Jeden chlapec se – navlečený do sedáku – postavil před stěnu a prohlásil: A proč tam vlastně lezeme?

Jinak existenciální krizí nikdo netrpí. Naše krize jsou zcela prozaické: Kdy už bude sobota? Co je dneska za den? Víš, že v sobotu jedu domů? Nebereme si to osobně. Vedoucí jsou již o poznání méně trpěliví a děti zase více zlobí. Sobota je oboustranně vytoužená. Vedoucí Matěj se přiznal, že usnul při poledním čtení. Přestože čte.

Čtvrteční program zahrnoval družinové volno, často zaplněné vyráběním drobností na doma. Odpoledne proběhla pokladovka, pojatá jako obrana prince Jiřího před vzteklou Mračenicí. Historka z večerní odvahy od vedoucí Bětky: Čekala jsem na děti ve Vigvamu. Děti přicházely samy po cestě, kde jim pomáhalo udržet směr položené světýlko. Jako třetí dorazila Izabelka: „Bětko, představ si, někdo tam nechal rozsvícenou čelovku! Tak ji nesu do ztrát a nálezů.“

Děti už opravdu dobře spí. Pozná se to podle klidu, která vládne na tábořišti ještě před sedmou hodinou ranní. Také by pořád něco jedly. Dvě holčičky z mé družiny jásaly nad čočkou. A když ji dojedly, šly si ještě přidat polévky. Podotýkám, že porce opravdu nejsou malé.

Napište teď zase něco vy. Ale už to neodesílejte, milé děti. To už budete doma dřív vy, než takový dopis.

Mariana

PS.: Milá Marto, děkujeme za odpověď na náš dopis. Jsme úplně naměkko.