Pařez - Družinkový výlet nebo spíš dobrodružství
Bylo nebylo...no, nebo vlastně: Nedávno bylo pondělí. Ten den začal jako vždy každodenní rutinou. Budíček, rozcvička, tůňka, kontrola pořádku, snídaně... no, takhle bych mohla psát dál, ale chtěla jsem napsat něco jiného, co to bylo? Jó, už vím.
To, co vám chci vyprávět, začalo rychlým nástupem, kde nám ******* ****** oznámil, že ********* vytáhne pouze člověk se zlatým srdcem. Ale najít ho musíme my sami. Proto jsme se na to pořádně vybavili a vyrazili jsme po skupinkách, hledat toho člověka. Protože jsem podrádce Včelek, řekla jsem si, že vzít do ruky mapu a navigovat nebude přece tak těžké. Jenže, jak říká prastaré přísloví: "Co není, může být." A my jsme zabloudily na louce. Poté, co jsme mapu (které jsme stále nerozuměly) otočily všemi směry. I z líce na rub! Rozhodly jsme se zavolat klučičí družince, která šla stejnou cestu, ale hodně daleko za námi.
Pak, když jsme po delší době zjistily, kudy máme jít, a docela pochopily mapu, jsme konečně vyrazily hledat správného člověka, který vytáhne *********. Ovšem neobešlo by se to bez úkolů. První úkol byl poskládat obrázek člověka, kterého hledáme. To šlo velice lehce, takže "no problem". Naštěstí jsme se pohybovaly velice rychle a dostaly jsme se k druhému úkolu, který zněl asi nějak takhle: "Angličané! ****** ******* ******* ** ******* ***** * ****** ****** *** ****** *** * **** ** ***** ****** ****** ** ****** *********** **** *** * **** *** ** *****." Nojo, jenže co teď? Byly jsme v lese, a co tam je oslňujícího? Ticho, potůček, hezký strom, ale to mu nedonesem. Holky navrhly borůvky, ale to nasbírá úplně každý a kytičku taky. Nápad, že doneseme kytku, ve které by byl borůvkový keřík s borůvkama, byl lepší, ale pořád to nebylo ono. Donést mu pařez, jenže nic na hrabání a vykopávání jsme s sebou neměly. To byl docela problém. Byl to skvělý nápad, ale težko realizovatelný. Holky dotrhaly speciální kytičku a vydaly jsme se na cestu.
Když tu náhle, co se děje, divný pařez z houští ční. No, prostě jsme uviděly vyviklaný pařez, tak jsme se k němu hned vrhli. Jenže, nic není bez překážky a před "naším" milým pařezem byl močál. Ale my jsme včelky šikulky a nezaleknem se hned tak nějaké bažiny nebo močálu. Tak jsme si řekly, že to obejdeme z jiné strany. To byl trochu problém. Když jsme se však probojovaly přes všechny pavučiny (nejvíc jsem jich schytala já, protože jsem šla první). Nečekaně byl fákt těžký a celý od hlíny. Naštěstí jsme měly jít. No, pařez jako dárek pro budoucího ***** ****** máme. Jenže jak ho donést? Byl opravdu těžký a musely jsme ho nést dvě třetiny cesty. To byla teprve posilovačka! Větší než s Aničkou na kondičce. Ale důležité je, že jsme měly geniální a originální dárek. A to, jak je těžký, to už je vedlejší. Tak jsme se dostaly ke třetímu úkolu. Měli jsme vzít něco typického z místa, kde jsme byli. Jelikož jsme šli po kamenité cestě, rozhodli jsme se vzít kamínky a možná nějakou i tu skálu, ovšem to už mi zamítli. Nakonec jsme vzali pár hezkých kamínků a vyrazili jsme dál.
Ve čtvrtém úkolu stálo: Dojdi na místo, kde je *****. Nebylo to tak jednoduché. Stál totiž na vrcholku vedlejšího a strašně vysokého kopce. Nastal problém. Byly jsme už tak znavené, že i na cestě po rovince jsme se zapotily, natož když jsme s sebou táhly pařez. Cesta do kopce nepřipadala v úvahu. Měly jsme však štěstí a potkali jsme skupinku Racků, kteří měli stejnou trasu jako my. Řekly jsme si, že využijeme situace a zeptáme se jich, jestli by nám nepomohli pařez vytáhnout na kopec. S nimi nám to bohužel nevyšlo. Jejich rádce nám řekl: „Je to dárek od vás. Dopravte si ho do cíle samy.“ Zase jsme se kousek po cestě posunuly a setkaly jsme se se skupinkou Muflonů. Pařez jsme rychle schovaly a předstíraly plánovanou svačinku. Kluci se k nám však neplánovaně přidali a začali nám ujídat naše Haribo gumové medvídky, které jsme měly na posílenou. Kája využila příležitosti a požádala velké kluky o pomoc. Kluci si hned mysleli, že chceme vzít batohy, jenže se spletli. Navrhli jsme jim nabídku: Polovinu sáčku medvídků za vynesení pařezu na kopec. Kluci byli ochotní a pařez nám donesli opravdu až nahoru na kopec. Aby pařez nebyl jen tak obyčejný pařez. Vyryli jsme na něj nápis: Od Včelek (s pomocí mufíků). ******** se náš dokonalý pařez tak moc líbil, že ho dopravil až do tábora a teď nám zdobí čestné místo na klučičím náměstíčku vedle stožáru s českou vlajkou.
Káťa Sýkorová - Včelky
