11. července 2017
v Klášterci nad Orlicí
Ahoj mami,
včera jsem ti nepsala, protože jsem byla unavená. Protože jsme byli na výletě. Zvládli jsme ráno bez rádců a bez tůňky. Teď už zase prší! Ale na výletě nepršelo. Teda jo, ale to až potom. Šli jsme taková velká skupina malých táborníků nejdřív lesem a pak tak různě. Potkali jsme takové dlouhé zvonečkovité kytky, ale zapomněla jsem, jak se jmenovaly. Šli jsme hrozně dlouho. Když už mě docela bolely nožičky, zastavili jsme na svačinovou přestávku. Někteří si sedli na roztavený asfalt, ale neboj, já ne. V trávě jsme chytali kobylky. Já jsem měla na ruce takového prťavého. A nic mi neudělal. Pak jsme zase šli. Na vrcholu obrovitánského kopce nám vedoucí Janča dala na posilnění gumové medvídky. A cesta vedla z kopce. A pak zase do kopce. No a za posledním kopcem byl Neratov. Mají tam takový velký kostel se skleněnou střechou. Tam jsme konečně potkali naše rádce, protože na mši přišli všichni táborníci.
Co znamená, že se Ježíš dotkne mojeho srdce? O. Standa nám říkal, abysme se za to modlili. Mami, myslíš, že je to dobrý nápad? Po obědě jsme šli konečně do obchodu. Než si všichni nakoupili, přišla bouřka. Vytáhli jsme si pláštěnky a nasedli do aut, abysme nemuseli jít celou cestu zpátky pěšky. A pak už nevím, protože se mi chtělo spát. Ale myslím, že už nepršelo.
A dneska pršelo celý den. Zase. I ráno cestou do tůňky. Myslíš, že může pršet víc, než na tomto táboře? Ale to nevadí, získávali jsme tolary. Za chvilku bude konec tábora, tak se musíme snažit. Já jsem dělala herce, protože rádkyně říkala, že je to sranda. Měla pravdu. A to ti přesně povyprávím až doma. Už se na tebe i tátu docela těším. Teď večer jsme mohli jít na zpívání a nebo spát. Já jsem šla do stanu, abych ti stihla zase napsat dopis, ne jak včera.
Moc se mi tu líbí. Myslím na tebe. Měj se hezky. I táta.
Tvoje Nelinka
