Ahoj mami, ahoj tati,
od doby, co jsem přijel, jsem se vůbec nezastavil, pořád se tu něco děje. Jen co jsem dorazil do tábořiště, už hrál signál k zahajovacímu nástupu. Stoupl jsem si ke svým družníkům, celý zvědavý, jestli je v ní i můj kámoš. No a hádejte, to víte, že jo, budu s ním bydlet i ve stanu!
Ale teď k nástupu… Viki a hlavní vedoucí Ondra Hnízda, kterému se ale neříká jinak než Igor, nás slavnostně přivítali a společně jsme provolali letošnímu prvnímu běhu 3x Aleluja!
Jo a mami, naučil jsem se dvě nové modlitby. Po nástupu jsme se totiž modlili ve venkovním kostele modlitbu Anděl Páně, kterou jsem se nikdy předtím nemodlil. Doma Tě ji naučím, jo? Představ si, že ten náš venkovní kostel vůbec nemá střechu. Hustý že? Nezavedeme to i u nás? O druhé Ti povím později.
Oběd mi moc chutnal, měli jsme guláš a dvakrát jsem si přidal. Pak jsem si musel vybalit, protože zítra se bude kontrolovat pořádek, tak nevím, jestli zvládnu mít pořád uklizeno.
Měli jsme i trochu volna, tak nás nejzkušenější družník, kterému se na Radosti říká rádce (to jsi nevěděl, viď, tati?), seznámil s ostatními a ukázal nám novým všechna důležitá místa. Je to borec
Odpoledne krásně svítilo sluníčko, určitě přijedu opálený, tak jsme se setkali se všemi táborníky ve stínu Piškvorků (= místo, kde se konají slavnostní koncerty). Pověděli jsme si základní pravidla o bezpečnosti, jak se k sobě navzájem máme chovat, co smíme a co bychom dělat neměli. Chvilku mi bude trvat, než si zvyknu na zlaté táborové pravidlo: „Ano a rád, i když je to těžké.“ Nejhorší bude, až budu dojídat špenát. Ten teda fakt rád dojídat nebudu…
Abychom dlouho neseděli, protáhli jsme se krátkou seznamovací hrou, během které jsme se vzájemně více poznávali. Už vím, že Honza má čtyři sourozence a byl třikrát na Slovensku, kdežto Filip má dvě mladší sestry a navštívil Polsko, Matěj dokonce byl v daleké Francii a baví ho fotbal jako mě! Taky jsem zjistil, že někdo jel na tábor jenom půl hodiny, zatímco rádce vstával v pět, aby zvládl čtyřhodinovou cestu do Orlických hor. To je mazec!
Povím vám, že k svačině jsem snědl jogurt a čtyři rohlíky, to koukáte, že jo? Doma nikdy takový hlad nemám a tady mi hned chutná víc, to bude asi tím, že hodně běhám. Správný táborník se totiž pohybuje poklusem. A to nejen během kondičky (= kondiční cvičení), která následovala po svačině. S klukama podobně starýma jako já jsme při ní hráli hry a rozcvičovali jsme se podle našeho vedoucího. Řekl nám, že se domů vrátíme s velkejma svalama, budu je mít větší než táta. Ještě jsme stihli zahrát fotbalový zápas, a rádce nás pochválil, že jsme dobrej tým. Na závěr odpoledního sportování jsme běželi kondiční běh lesem. Tati, vyřiď bráchovi, že s ním odteď budu chodit ráno běhat.
Musel jsem se taky osprchovat, vůbec se mi nechtělo. Představ si, že nás všechny kontrolujou, jestli se fakt myjeme. Aspoň že teče teplá voda… Po ní jsme si s klukama hráli a pak jsme slyšeli zvon, tak jsme běželi do kostela. Vedoucí Martička nám tam vysvětlovala, k čemu je modlitba růžence a společně jsme se modlili. Tak jsem se modlil i za vás, mami a tati.
K véče jsme měli polívku a kuře, kuchařky nám vaří skvěle, skoro jako mamka. Večeři vystřídal nástup a slavnostní oheň v Jerichu (= ohniště do tvaru amfiteátru, abychom na sebe všichni viděli), hodně jsme zpívali a smáli se. Ale uteklo mi to strašně rychle. Jedna ukolébavka, druhá ukolébavka, Anděle Boží, Zapadl den, slunce svit, a křížek na čelo. Už půjdu spát, vedoucí říkali, že mám zhasnout, ale jsem rád, že jsem vám to všechno stihl napsat.
Tak dobrou noc,
Josífek
