Z neděle 2. 7. 2017 jsem s Aničkou měla noční hlídku. Byly jsme dost unavené, protože jsme před tím plnily kritérko. Přijel Vojty, takže byla 1. mše svatá na 1. běhu tábora Radost 2017. I přes to, nás po jedenácté hodině vedoucí vyhnali ze stanů a začaly jsme hlídat. Tedy nejdříve jsme se šly zapsat a říkám vám, že i to trvalo nějaký ten pátek. Po úspěšném nalezení kolonky v deníku vyznačené pro teplotu a čas jsme dopsaly, co chybělo a opravdu jsme už začaly hlídat (konečně). Jedna motivace pro nás asi byla to, že jsme se vydaly na opravdovou cestu tmou v cca 11:16 a tak nám do konce hlídky (která by byla hodinu) vznikla lehká nadpůlhodinka. I ta se ale mohla stát velikou zkouškou odvahy, protože…
Jak jsme tak šly (a nic neviděly) se najednou v oblasti mezi denní hlídkou a slalomkem ozývalo děsivé mufání, tedy děsivé bručení (zas ten můj jazyk- Klárkovština). Bylo to stylem řinčení 10 řetězů motorových pil a jedné cirkulárky + bručení medvěda. Rychle jsme opustily, před chvílí mnou popsaný prostor, a zděšením jsme málem zakoply o provaz, co držel stan u Jericha. Anička se zděšeně podívala na mě, já se zděšeně podívala na ni… A hádejte co…. No nic. Řekly jsme si, že se to ozávalo ze stanů, nebo z budovy, nebo od někud tam. A Bůh ví, co to vůbec bylo.
Šly jsme dál, a když jsme po druhé velmi bojácně procházely okolo Hrádku… tak se znovu ozvalo to hrozné chrum, chrr a pššš dohromady (+ ty věci, co už jsem jmenovala). Otočily jsme se a šly pryč. No, běžely pryč. U obýváku jsme překvapivě potkaly vedoucí, kteří se nám smály a poté nám řekli: „Kdybyste něco slyšely na Hrádku, tak se nebojte. To jenom Matuš chrápe.“
