Jak je uvedeno v Novince ze soboty 13. listopadu 2010, zemřel Otec Stanislav, pan profesor, probošt mikulovské kapituly, "dobrý bratr", jak nás s oblibou oslovoval, nezapomenutelný P. Stanislav Krátký.  Protože zejména v posledních letech býval pravidelným vítaným návštěvníkem "velkých" běhů, pojďme na něj prosím zavzpomínat. Pište např. přes Bylo. je a bude - Podej Článek či Novinku. Dobré příspěvky přesuneme do tohoto vzpoímínkového alba. Můžete také využít tento web:

vzpominky.nezavirejteoci.cz

Audiozáznamy z pohřbu jsou na webu Proglasu.

Nově: Audiozáznamy ze srpna 2010 z prostředí Ameriky jsou na tomto webu v multimediáolní galerii, přístupné z hlavního menu. Můžete i tudy.

A jak na něho vzpomínáte? Nejmladší příspěvky jsou nejvýš.

12.3. přibyl pěkný článek Mgr. Tomáše Chalupy  jednak níže, jednak samostatně

přidáno 12. 3. 2012

KRÁTKÉ SVĚDECTVÍ O OTCI STANISLAVU KRÁTKÉM. 

V Brně dne 9.3.2012
 
Stanislava Krátkého jsem měl možnost potkat jen několikrát v životě, přesto ve mně zanechal nesmazatelnou stopu. Poprvé, když jsme ho s přáteli z Comunione e Liberazione jeli navštívit do Mikulova na jeho proboštství, měl jsem strach a předsudky ze setkání se starým knězem. Vše se ale rázem rozplynulo, když dveře proboštství otevřel usměvavý a zářící člověk, který se belhal ve svém tanku, jak s oblibou říkal svému stařeckému chodítku.  Otec Stanislav mě ihned ohromil svým zájmem o každého z nás, o člověka, a také svou angažovaností v realitě. Zajímal se o vše nové, ve světě, v církvi, o vše krásné, ale hlavně o lidi, se kterými se setkával. Jejich osud mu nebyl nikdy lhostejný.
 
Při jedné návštěvě v Mikulově se zeptal naší kamarádky, zda je pokřtěná. Ona mu řekla, že ještě není. A on jí na to odvětil: „To nevadí, já tě pokřtím.“ Stanislav Krátký byl muž činu, nikoli slov. Chtěl bych se zmínit ještě o dvou dalších krásných událostech ze setkání s ním, které vypovídají o jeho nevšední lidskosti. Při jedné návštěvě nám ukazoval knihu o mikulovském proboštství, a když se prolistoval na konec knihy, kde byly fotky všech proboštů, a mezi nimi byla i ta jeho, zeptal se nás, co si myslíme, že tam ještě chybí. Po chvilce našeho váhání, řekl s úsměvem a lehkostí v hlase: „No přece datum mé smrti.“ Druhá událost se stala, když nám vyprávěl o jednom válečném historickém románu, který ho v poslední době oslovil, a v němž autor popisoval útrapy vojáků za druhé světové války na dálném východě, respektive v jednom ze zajateckých táborů. Kápo tohoto tábora zachránil jednoho z vězňů (nepřátelského vojáka), přičemž věděl, že když bude pomáhat nepříteli, hrozí mu za to smrt. Sám pak kvůli pomoci tomuto nepříteli zahynul. Když o tom otec Stanislav vyprávěl, selhal mu v jedné chvíli hlas a bylo vidět zřetelné dojetí a slzy. Byl to neobyčejný okamžik, protože otec Stanislav mně v té chvíli zpřítomnil Krista a jeho skutečný pohled, dojetí a lásku k nám lidem. Kristus nám totiž neustále říká: „Milujte a modlete se za svoje nepřátele!“, nebo: „Největší lásku má ten, kdo dá život za svoje přátele!“
 
Otec Stanislav hořel ve všem, co se svou horlivostí a elánem dělal. Viditelně hořel láskou ke Kristu, pro mě byl nositelem Světla. Zároveň miloval přátelství a společenství a vždy se nás ptal, jestli máme nějaké společenství a vybízel nás, abychom v něm, ve společenství, které jsme potkali, setrvávali. Otec Stanislav vším, co dělal a říkal, mně odkazoval, abych se díval na živého Krista, stejně jako to dělal Kristus, který vybízel lidi, které ve svém pozemském životě potkával, aby se dívali na Boha Otce! Proto byl Stanislav Krátký i pro mě otcem. Je zajímavé, že vždy myslel na moje dobro a vedl mě k Otci, k Bohu, přestože jsme se skoro neznali a strávili spolu jen pár chvil. Když jsem otce Stanislava viděl před sebou, záviděl jsem mu jeho hoření a Světlo, které intenzivně vydával, a také jeho angažovanost a zaujetí pro realitu. Věděl moc dobře, odkud jeho víra vyvěrá a odkud ji může sám čerpat. To znamená ze skutečnosti, z každodenní reality, z žití živého společenství s konkrétními lidmi v církvi, přítomnými v jeho životě, a nikoli z jeho představ či intelektuálních znalostí a schopností.
 
Děkuji Bohu za dar života Stanislava Krátkého a za to, že jsem se jeho prostřednictvím mohl mnohokrát setkat s živým, přítomným Kristem. Heslo, které nám otec Stanislav rád říkával, zní: „Ad Plenitudinem! – K Plnosti!“. A z jeho úst to nebylo jen prázdné heslo, já jsem totiž v jeho životě viděl uskutečňovat se toto heslo a toužím, aby se také uskutečňovalo i v mém životě, a já tak měl jednou takovou úroveň lidskosti a podíl na Božím království, jaký měl můj milý probošt mikulovské kolegiátní kapituly Stanislav Krátký. Stanislave, děkuji ti za vše!
 
Mgr. Tomáš Chalupa, advokát 

Ahojte,

chtěla by se s vámi podělit o jeden příběh s P. Krátkým. S naší rodinou jsme jeli v srpnu tohoto roku na jednodenní výlet do Mikulova. Hodně jsem se za tento výlet modlila, ať Pán vede naše kroky. Byla totiž neděle a přála jsem si, aby kázání, které uslyšíme oslovilo každého člena z rodiny.

Vše začalo tím, že jsme ráno nestihli dřívější vlak. Byla jsem z toho trochu smutná, ale v důvěře jsem děkovala Bohu, že je to v Jeho režii, a že má plán.  Přišli jsme akorát na mši svatou, kterou sloužil P. Krátký. Viděla jsem ho poprvé.  Pomyslila jsem si,  co nám “takový” stařičký kněz může říct a jak může sloužit mši svatou s chodítkem? Všechny tyto smíšené pocity se najednou rozplynuly, když promluvil. Jsem třikrát mladší než on, ale obdivovala jsem a zároveň  nechápala jeho vitalitu, chuť a sílu do života. A to i přesto, že byl nemocný. Připadalo mi, že opravdu každým slovem promlouvá do duše každého z nás. Jeho slovo bylo tak rozhodné a přesvědčivé.

“Připadá ti, že nic nemá smysl, že jsi neschopní? Vše, co děláš, je marnost, prázdnota, práce se jen hromadí?” Tak si řekni: “To nevadí, vezmi právě tyto nuly a před ně dej “jedničku” tj. Pán Ježíš Kristus a čím více nul máš, tím dostaneš vyšší číslo. Kristus vše proměňuje”. A ještě si vzpomínám, že říkal: “Manželé, pěkně se na sebe usmějte a odpusťte si”. Máte děti? Tak se jim věnujte, oni Vás potřebují, je to dar od Boha. Něco je naučte, zazpívejte si s nimi. Neumíte to? Tak se to naučte. Buďte aktivní v rodině i ve farnosti.”  

Říkal toho mnohem více, ale nyní si vše nevzpomínám. Vím, že toto kázání si sám natáčel, takže existuje i celý záznam.

Na závěr bych chtěla ještě jednou zmínit jeho chuť a nadšení do život, neskonalou odvahu, statečnost, pravdivost a přesvědčivost jeho slov, které uváděl ve skutek. Myslím, že každý vycházel z kostela jiný, byl proměněn, zapálen s novou nadějí a chutí do všedního života. Alespoň jsem to tak vnímala v naší rodině.

Za celou rodinu Vám, Otče Stanislave Krátký, ze srdce děkujeme, že jste nám do srdce vlíl naději a radost.

Hana Jahodová, vloženo 1.12.2010 

V sobotu jsme se v Mikulově rozloučili s panem biskupem Stanislavem Krátkým. O tom, jak si ho lidé vážili a jak ho milovali, hovoří množství lidí, kteří se s ním přišli rozloučit.

Naše rodina se s otcem Stanislavem seznámila v devadesátých letech, kdy pobýval v krásně opravené faře v Hrádku u Znojma. Jezdili jsme za ním nejméně dvakrát do roka. Na exercicie i na návštěvu. Exercicie začínaly v pátek, kdy jsme začínali v počtu osmi věřících; a v sobotu se musel otevřít velký sál, protože už nebylo místa pro stále přijíždějící. Mše se střídaly v Hrádku, Dyjákovicích a Valtrovicích. Vždy o nás bylo nádherně postaráno, každá farnost se starala o pohoštění. Odjížděli jsme s pocitem znovuzrození a na dlouhou dobu občerstveni na duši. Totéž pokračovalo od roku 1999 i v Mikulově, v nádherném městě s krásnými kostely a v překrásné faře.

Otci Stanislavovi vděčím za svoji víru, za kterou jsem mu děkovala s kytkou v ruce k jeho 60. výročí kněžství, kdy byl na léčení v Jihlavě. Tehdy jeho oči zářily radostí. Svaté příjmání u něho přijaly i naše děti, o které se vždy zajímal. Vnoučatům přivážel pravidelně čokoládu. Na kontroly i léčení na kožní oddělení do jihlavské nemocnice přijížděl se svým věrným řidičem Františkem Kopečkem. Jak jsme byli šťastni, že ho máme pro sebe. Po převazu u lékaře následovala debata, vyprávění, výměna informací. A co teprve, když  byl v Jihlavě hospitalizován! Denně jsme za ním chodili a hltali každé jeho slovo. A nejenom my. Jakmile si dva dny odpočinul, už se hlásil u bratří minoritů do služby. Sloužil mše sv. v nemocniční kapli; jakmile se rozšířila informace o tom, že je zde, rostla účast věřících geometrickou řadou. Na  návštěvy jsme mu  nosili tenké palačinky namazané dia marmeládou (tak si je přál, měl je velmi rád). Bohužel je v Rajhradě už nemohl polknout.

Otec Stanislav se v Jihlavě velmi zajímal o Gustava Mahlera. Velice podrobně se seznámil s jeho životem. V nemocnici  přeložil všechny texty jeho písní i symfonií. V roce 2004 jsme přemýšleli o založení sdružení, jehož cílem bylo vybudování pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě, aby se v roce 2010 důstojně oslavilo výročí 150 let od jeho narození. Radili jsme se s ním, zda máme vzít na sebe takovou velkou odpovědnost a on jenom prohodil: "Už to vidím hotové!“ Stal se našim prvním členem, povzbuzoval nás a vysvětil místo budoucího parku, kde měl pomník stát. Jakou měl radost z vydané publikace Pomník Gustava Mahlera v Jihlavě, kde byl také uveden. Ještě v srpnu stačil navštívil již hotový Park Gustava Mahlera s jeho sochou. Při poslední návštěvě v Rajhradě nám napsal do knihy v originále text závěru symfonie Vzkříšení (volně přeloženo): Mé srdce, pro co jsi bilo, to Tě k Bohu ponese. Při jeho pobytu v nemocnici v Jihlavě vznikala  kniha rozhovorů Jana Mazance s otcem Stanislavem - K plnosti.. Jaký to byl pro nás dar, být účastni při poslechu jeho vzpomínek a jak jsme se těšili na další pokračování. Denně přicházely návštěvy do nemocnice ze všech koutů Moravy i Čech, žádný den nebyl při návštěvách sám. V poslední době za ním přicházeli i manželé Heroutovi, kteří bydlí vedle nemocnice.

Při loňské návštěvě Svatého Otce jsme na  přání pana probošta Stanislava navštívili hrob biskupa Felixe Marii Davídka a zapálili zde svíčku.Považovali jsme za symbolické, že Benedikt XVI. přistál téměř u jeho hrobu. Otec Stanislav velmi usiloval, aby se změnil pohled na skrytou církev, která tolik vykonala. Považujeme také za velkou škodu, že nedostal více možností, aby např. promluvil v televizi. Když jeho kázání slyšel v nemocniční kapli náš známý redaktor, prohlásil: "To bylo kázání pro katedrálu."

Při odjezdech z Jihlavy nikdy nevynechal návštěvu památníku popravených babických mučedníků. Vždy jsme se tam pomodlili, zazpívali a prosili o přímluvu zejména otce Bulu, kterého znal ze semináře.

Otce Stanislava jsme v závěru jeho života navštívili v nemocnici třikrát. Při první návštěvě na JIP v Břeclavi, kdy jeho stav nebyl dobrý, nám řekl: "Chystám se na dlouhou cestu po dálnici za Světlem“ a pak nám požehnal. Sestřička z nemocnice nám sdělila, že buď spí a nebo káže. Nestěžoval si, statečně přijímal všechny potíže spojené s nemocí. Obdivovali jsme tu jeho velkou a žitou víru. Při druhé návštěvě, kdy se mu již vedlo lépe, nás zdržoval při odchodu, ale byl unavený. Zavřel oči, na chvíli si odpočinul a zase pokračoval buď v kázání, nebo v rozhovoru. Při třetí návštěvě v Rajhradu v Domově pro seniory nám podepsal publikaci, vydanou našim sdružením pod názvem Pomník Gustava Mahlera v Jihlavě. Napsal nám do ní výše uvedený a volně přeložený text.

Otec Stanislav vykonal mnoho dobrého. Zůstalo po něm velké množství kazet z kázání, která si nahrával na magnetofon. Bude nám všem, kteří jsme ho znali, velmi chybět! V sobotu jsme mu na rakev položili tři svaté obrázky, které manžel tento týden přivezl ze Svaté země-symbol narození, ukřižování a vzkříšení. Pak také obrázek vydaný Biskupstvím brněnským ke kanonizačnímu řízení P. Jana Buly, ke kterému se jezdil pravidelně modlit.

Otče Stanislave, nepochybuji (slovo,které jste často používal) o tom, že se v budoucnosti dočkáme podobného obrázku s vašim portrétem. A věřím,že jste dlouhou cestu po dálnici za Světlem už dokončil!

Olga Poukarová, Jihlava, s rodinou, vloženo 22. 11. 2010   

Když jsem letos vyzvedával po táboře u divadla naši Lídu u autobusu, zeptal jsem se jí, jak se jí na táboře líbilo, a ona mi řekla: „Tati, byl tam otec Stanislav Krátký, on umí moc pěkně mluvit, a my jsme se ho mohli ptát, na co jsme chtěli. Já jsem mu také jednu otázku položila (teď už jsem zapomněl, o čem to bylo…………….) a představ si, on tu mou otázku zodpověděl“. Teprve potom začala Lída mluvit o dalších.

Bylo to poprvé a naposledy, co se s otcem Stanislavem setkala. Ale určitě si ho bude dlouho pamatovat.

Když jsem jí minulou sobotu říkal, že zemřel, byla hrozně nešťastná, málem se rozbrečela. Říkala, že byl moc hodný, a že neměl umřít.

Na pohřbu dnes Lída sice nebyla (měla jiný program), ale odpoledne si zde asi 20 minut studovala parte, které jsem přivezl.

Jíra - Jiří Holík  * 1956; vloženo 20. 11. 2010 

Prohlédněte si fotogalerii z táborového prostředí na Americe -  

z kláštereckého prostředí, kterou jsem narychlo vybral z fotek asi 2005 - 2010, dále fotogalerii z pohřbu; můžete si přečíst dole jeho bonmoty, jak na ně bleskově vzpomenula Mariana, a také doplnit vzpomínkami třeba jednovětými, třeba příběhovými. Berme to jako poděkování za jeho život a dílo a také jako spojku k Bohu; k němu teď máme skrze Otce Stanislava blíž.

Zapálit svíčku, položit věnec nebo kytičku můžete virtuálně na novém webu (chválím!).

vzpominky.nezavirejteoci.cz

A teď už ke slíbeným větám- bonmotům - zvoláním:

Ano a rád, i když je to těžké.

Ďábel: Dej mi kousek. - Nic! - Jen kousíček.. - Vůbec nic! - No tak.. - Táhni!

Tvé sliby jsou jen klam, svůj jed si vypij sám! (sv. Benedikt)

Tišek, od Boha nám daný.

Lenost – škrtáme. Pokušení – škrtáme.

Maminko, splnil jsem, co sis přála. Co si ještě přeješ?

Co ti říká světlo? Buď světlem!

Dobrá sestro, ty jsi anděl!

Vy to víte? Tak já vám tleskám.

Nejsme sami, andělé jsou s námi.

Buď jako anděl - Budu jako anděl.

Vaše ano ať je ano, vaše ne ať je ne.

A na pohřbu zaznělo:

Já žasnu! 

A nyní k ocenění.

Před třemi lety touto dobou jsme Martin s Tomášem vezli do Mikulova zarámované ocenění GigaSuperMaxiBod.

V den pohřbu jsme mu pomyslně předalido rukou Ocenění definitivní, Dobrý bratr Ježíše.

Za vaše vzpomínky, příspěvky děkuje - O. Stanislavovi za tak mnohé zavázaný -  o. Martin Holík