KRÁTKÉ SVĚDECTVÍ O OTCI STANISLAVU KRÁTKÉM

V Brně dne 9.3.2012

Stanislava Krátkého jsem měl možnost potkat jen několikrát v životě, přesto ve mně zanechal nesmazatelnou stopu. Poprvé, když jsme ho s přáteli z Comunione e Liberazione jeli navštívit do Mikulova na jeho proboštství, měl jsem strach a předsudky ze setkání se starým knězem. Vše se ale rázem rozplynulo, když dveře proboštství otevřel usměvavý a zářící člověk, který se belhal ve svém tanku, jak s oblibou říkal svému stařeckému chodítku.  Otec Stanislav mě ihned ohromil svým zájmem o každého z nás, o člověka, a také svou angažovaností v realitě. Zajímal se o vše nové, ve světě, v církvi, o vše krásné, ale hlavně o lidi, se kterými se setkával. Jejich osud mu nebyl nikdy lhostejný.

Při jedné návštěvě v Mikulově se zeptal naší kamarádky, zda je pokřtěná. Ona mu řekla, že ještě není. A on jí na to odvětil: „To nevadí, já tě pokřtím.“ Stanislav Krátký byl muž činu, nikoli slov. Chtěl bych se zmínit ještě o dvou dalších krásných událostech ze setkání s ním, které vypovídají o jeho nevšední lidskosti. Při jedné návštěvě nám ukazoval knihu o mikulovském proboštství, a když se prolistoval na konec knihy, kde byly fotky všech proboštů, a mezi nimi byla i ta jeho, zeptal se nás, co si myslíme, že tam ještě chybí. Po chvilce našeho váhání, řekl s úsměvem a lehkostí v hlase: „No přece datum mé smrti.“ Druhá událost se stala, když nám vyprávěl o jednom válečném historickém románu, který ho v poslední době oslovil, a v němž autor popisoval útrapy vojáků za druhé světové války na dálném východě, respektive v jednom ze zajateckých táborů. Kápo tohoto tábora zachránil jednoho z vězňů (nepřátelského vojáka), přičemž věděl, že když bude pomáhat nepříteli, hrozí mu za to smrt. Sám pak kvůli pomoci tomuto nepříteli zahynul. Když o tom otec Stanislav vyprávěl, selhal mu v jedné chvíli hlas a bylo vidět zřetelné dojetí a slzy. Byl to neobyčejný okamžik, protože otec Stanislav mně v té chvíli zpřítomnil Krista a jeho skutečný pohled, dojetí a lásku k nám lidem. Kristus nám totiž neustále říká: „Milujte a modlete se za svoje nepřátele!“, nebo: „Největší lásku má ten, kdo dá život za svoje přátele!“

Otec Stanislav hořel ve všem, co se svou horlivostí a elánem dělal. Viditelně hořel láskou ke Kristu, pro mě byl nositelem Světla. Zároveň miloval přátelství a společenství a vždy se nás ptal, jestli máme nějaké společenství a vybízel nás, abychom v něm, ve společenství, které jsme potkali, setrvávali. Otec Stanislav vším, co dělal a říkal, mně odkazoval, abych se díval na živého Krista, stejně jako to dělal Kristus, který vybízel lidi, které ve svém pozemském životě potkával, aby se dívali na Boha Otce! Proto byl Stanislav Krátký i pro mě otcem. Je zajímavé, že vždy myslel na moje dobro a vedl mě k Otci, k Bohu, přestože jsme se skoro neznali a strávili spolu jen pár chvil. Když jsem otce Stanislava viděl před sebou, záviděl jsem mu jeho hoření a Světlo, které intenzivně vydával, a také jeho angažovanost a zaujetí pro realitu. Věděl moc dobře, odkud jeho víra vyvěrá a odkud ji může sám čerpat. To znamená ze skutečnosti, z každodenní reality, z žití živého společenství s konkrétními lidmi v církvi, přítomnými v jeho životě, a nikoli z jeho představ či intelektuálních znalostí a schopností.

Děkuji Bohu za dar života Stanislava Krátkého a za to, že jsem se jeho prostřednictvím mohl mnohokrát setkat s živým, přítomným Kristem. Heslo, které nám otec Stanislav rád říkával, zní: „Ad Plenitudinem! – K Plnosti!“. A z jeho úst to nebylo jen prázdné heslo, já jsem totiž v jeho životě viděl uskutečňovat se toto heslo a toužím, aby se také uskutečňovalo i v mém životě, a já tak měl jednou takovou úroveň lidskosti a podíl na Božím království, jaký měl můj milý probošt mikulovské kolegiátní kapituly Stanislav Krátký. Stanislave, děkuji ti za vše!

Mgr. Tomáš Chalupa, advokát