Táborovému ohni předcházelo slavnostní „jmenování“ – vyslovení indiánského jména každého dítěte. Tím vyvrcholilo zrání dětí v indiánských kmenech. Je nám jasné, že indiánská idea se vydařila. Poprvé jsme se do ní na Jitřence pustili a hned je z toho nádherný totem, který snad na Americe vydrží dlouhá léta. Také krásné nové písničky, slušivé čelenky a tradice stylového odívání vedoucích.
Jiné věci zas byly na letošní Jitřence velmi tradiční. Přítomnost otce Hardyho se už stala jakousi institucí. Káže pro malé i velké (dnes například s pomocí citací z Vesničko má středisková – když je někdo jediný, kdo může něco udělat, tak to udělat musí). Jeho dnešní přímluvy mi připomínají úsměvnou situaci s malým táborníkem. Když jsme se modlili za nová kněžská povolání, zeptala jsem se chlapce, jestli by nechtěl být knězem. Odpověděl mi, že spíš strojvůdcem.
Také řada vedoucích je chodicí kronika Radosti a svou přítomností zajišťují velkou stabilitu a ducha tohoto pobytu. Všichni ve vedení pak předvedli velké nasazení pro věc. Pokud po návratu dětí budete mít pocit, že pro ně družinoví vedoucí odvedli dobrou práci, prosím, nelitujte pěti minut u počítače a napište, že jste rádi. Třeba hlavní vedoucí Bety, která může snadno nějaký mail předat. Vedoucí tu práci dělají rádi a nezištně. Rozhodně to není samozřejmost a krom toho si zaslouží i zpětnou vazbu. Díky Vám, kteří jste se už ozvali…
Ve vzduchu je už cítit odjezd. Uklízíme, plánujeme sobotu, která bude hektická, bdíme nad různými drobnostmi.
Těšíme se v sobotu na viděnou.
Howgh.
