Jitřenka 2021 – Jak Bojuje s kunou a Agléška hledaly radost

„Tak pojď už!“ volala netrpělivě od vchodu Bojuje s kunou na svou mladší sestřičku Agléšku, která se usilovně přehrabovala ve svém cestovním vaku. „Nemohu najít svůj náhrdelník s vlčím zubem. Chtěla jsem ho ukázat dědečkovi. Ááá, tady je!“ zavýskla Agléška, rozběhla se za Kunou a současně se snažila náhrdelník nasadit. Jenomže se při tom nedívala na cestu, zakopla a rozplácla se jak široká, tak dlouhá, přímo před vchodem. „No ty vypadáš!“ utrousila Kuna. „Počkej, srovnám ti to“ a začala narovnávat pocuchaná pírka v indiánské čelence, zatímco Agléška si oprašovala kolena.

Obě indiánky se právě vrátily z tábora a šly pozdravit dědečka Thunkášilu. Byl to vážený a moudrý indián, který již prožil mnoho zim. Také byl vždy velmi laskavý a obě indiánky ho měly velice rády. Bojuje s kunou i Agléška mu chtěly ukázat své indiánské čelenky plné ozdob a rozmanitých pírek, které si vysloužily na táboře.

Už se stmívalo ale uprostřed dědečkova týpí jasně zářil plápolající oheň. Dědeček sedel se zkříženýma nohama a pokuřoval dýmku. Zdálo se, že nad něčím přemýšlí.

 „Akata hu, dědečku Thunkášilo,“ pozdravily uctivě indiánky.

„Akata hu,“ odpověděl jim dědeček a pokynul jim, aby se připojily. Agléška a Kuna si sedly kolem ohně stejně jako dědeček.

„Vítám vás mé milé indiánky z daleké cesty. Pera ve vaší čelence mi napovídají, že jste se vrátily silnější, než když jste se na tábor vydávaly.“

„Ano dědečku,“ odpověděla Kuna: „Plnily jsme různé zkoušky. Třeba toto bílé pírko jsme získala za zkoušku pořádku a čistoty a toto červené za odvahu,“ hrdě ukazovala Bojuje s kunou.

„To mě velmi těší, je vidět, že jste na táboře dělaly čest našemu kmeni.“ Chválil dědeček. „A co třeba zkoušku hladu, i tu jste dokázaly splnit?“

„No tak to vůbec!“ vyhrkla Agléška a úplně zapomněla, že s dědečkem právě vede vážný rozhovor: „Měli jsme bizoní hřbet, a taky čočku s plněnými bizoními oháňkami a taky bizoní guláš a taky kaši z bizoního mléka sypanou kakaem a…“ Agléška si všimla pohledu, který na ni vrhla Bojuje s kunou. „...ehm, totiž chci říct, že zkoušku hladu jsme neplnily. Ale za to nemůžeme!“ snažila se z toho vybruslit. „Za to mohou ty hodné tety, co vařily v polní kuchyni samé dobroty. Vážně – uvařily toho ještě víc, než jsme měli při loňské slavnosti ohňů, dokonce i ursoní paštiku a mravenčí kukly!“ Kuna se jen bezmocně dívala do země. Tak moc chtěla, aby na ně dědeček byl hrdý, za všechny zkoušky, kterými prošly, a její mladší sestřička to celé kazí. „Ale Agléško,“ pronesl dědeček vážným hlasem, „pokud se o tebe tak dobře starali, neměla bys jim to přece dávat za vinu, ale být jim vděčná. Vděčnost je jeden z velkých darů, protože vděčnost probouzí radost. A srdce naplněné radostí, je víc, než mít čelenku plnou per za všechny zkoušky.“

Tato slova Kunu i Agléšku překvapila. „Chceš říct, dědečku, že všechny ty zkoušky, které jsme podstoupily, byly úplně k ničemu?“ zeptala se Bojuje s kunou trouchu zmateně. „Naopak. Všechny ty zkoušky vás mají připravit, abyste jednou obstály v situacích, které vám život přinese. A kdo obstojí, možná se z něj stane velký hrdina nebo slavný válečník a možná si o něm budou indiáni ještě dlouho vyprávět příběhy. Znáte nějakého takového hrdinu?“ zeptal se dědeček. „Ano, třeba Kalavi – Medvědí síla,“ honem vzpomínala Bojuje s kunou: „Ten má takovou sílu, že jednou se sám postavil největšímu bizonovi, chytil ho za rohy a přitáhl ho až do ohrady.“ „A taky prý dokáže vytrhnout ze země strom i s kořeny,“ honem se přidávala Agléška. „A ničeho a nikoho se nebojí, dokonce i válečníci z kmene komančů raději utekli, když o něm slyšeli,“ doplňovala Kuna, a Agléška se přidávala: „A má čelenku plnou orlích per.“  „Přesně tak,“ souhlasil dědeček, „a připadá vám šťastný?“ To děvčata zarazilo, takto o tom nikdy nepřemýšlely. Vždy nadšeně poslouchaly vyprávění o jeho velkých činech, ale ve skutečnosti se ho spíš bály. „No… vlastně ne.“ Pomalu ze sebe začala soukat Bojuje s kunou. „Stále se mračí, pro nikoho nemá dobré slovo, a kdykoli se mu něco nelíbí, strašně rychle se rozčílí.“

Dědeček se usmál: „A znáte v kmeni někoho jiného, kdo je podle vás šťastný?“ „Třeba naše maminka,“ vzpomněla si po chvíli Kuna: „Ta si celý den zpívá i když má mnoho práce, pro každého má dobré slovo a vždy, když vejdu do našeho týpí, tak se na mě usměje a ten úsměv jakoby prozářil celý stan. A když jsem smutná, stačí se na chvíli schoulit do jejího klína a hned mi je lépe.“ Dědeček spokojeně potáhl ze své dýmky, protože viděl, že Bojuje s kunou už začíná chápat. Jen Agléšce to ještě nedalo:  „Ale vždyť maminka nevykonala žádné velké hrdinské činy a nikdo o ní nezpívá oslavné písně. Tak jak to, že je tak šťastná?“    

„Vaše maminka totiž zná tajemství vděčnosti. Pokaždé, když rozhrnete dveře do stanu, vzpomene si, jak vás má ráda, i kdybyste provedly tu největší lumpárnu. Když peče kukuřičné placky, děkuje za úrodu poslední sklizně. Raduje se z uloveného bizona, ze statečnosti a obratnosti našich lovců, uvědomuje si, jak je pro ni důležité přátelství a to, že si v našem kmeni pomáhají velcí i malí. Vaše maminka má otevřené oči srdce. Ovládá tajemství vděčnosti a díky tomu našla jeden z pramenů radosti.“ Dědeček viděl, jak obě děvčata zaujatě poslouchají každé jeho slovo. „A ještě něco vám chci ukázat,“ dodal, vzal dvě pochodně, vložil jejich konce do ohně a pokračoval: „Radost je jako oheň. Když od ohně zapálíte další pochodeň, tak ho neubude, ale naopak. Jeho plameny se rozdělí a zapálí i další pochodně, které vydají společně ještě více světla.“ Poté vytáhl hořící pochodně a podal jednu z nich Kuně a druhou Agléšce.

Děvčata chvíli tiše pozorovala tančící plameny a odlesky na stěnách dědečkova týpí. Pak se ozvala Bojuje s kunou: „Chtěla bych také ovládat tajemství vděčnosti dědečku. Chtěla bych také mít oči srdce.“ Dědeček se ze široka usmál, protože věděl, že obě děvčata jsou připravená vydat se na cestu k jednomu z pramenů radosti: „Má milá Kuno, věřím že tyto oči otevřené máš. I Agléška. Ale můžete se naučit jimi dívat pozorněji. A dávej dobrý pozor, aby ti nic neuniklo. Je to jak s kapkami deště, které chytáš do svých dlaní, abys zahnala žízeň. Když si je necháš proklouznout mezi prsty, už nikdy se jich nenapiješ.“

„A za co tedy mám být vděčná?“

„Vzpomeň si. O čem jsme před chvílí mluvili?“

„Že bych měla být vděčná tetám, které pro nás chystaly všechny ty dobroty na táboře?“ Váhavě dodala Agléška.

„Správně,“ přikývl dědeček: „A určitě toho bylo daleko víc.“

„Naši náčelníci – že si s námi hráli a povídali,“ přidala se Kuna. „A že nám pomáhali, třeba i když mi bylo trochu smutno, nebo když jsem spadla a odřela si koleno a vzali mě ošetřit k šamance Fabce!“ přidala se  Agléška. „A za scénky, protože byla veliká legrace, když si lakotští zvědové místo stopování bizonů ladili své hudební nástroje a chytili je Komančové.“ Rozesmála se při té vzpomínce Kuna.

„A taky za můj nový bubínek! Představ si dědečku, nacvičili jsme vystoupení na koncert. Hráli jsme skladbu od věhlasného indiánského skladatele Ten který pustil buben ze svahu a zapsal jak zněl. A všichni nám tleskali!“ rozzářila se Agléška.

„A taky za naše nové kamarády z ostatních indiánských kmenů. Představ si, byli tam Siouxové, Mohykáni, Šošoni, Apači, Čerokí, Čejeni, Navajoo a Hopiové!“

„Ano a ochočili jsme si živly a zachránili zvířátka a postavili totem, jako že jsme spojené indiánské kmeny, víš?!“

„A taky za můj diplom – byla jsem ze všech nejrychlejší ve šplhu na strom!“ radovala se Kuna.

„Já jsem nic nevyhrála dědečku,“ rychle ji do toho skočila Agléška, ale vůbec to neřekla smutně, „ale moje kamarádka, dědečku, ta je tak šikovná, že vyhrála dokonce medaili. A já se taky snažila. Dokonce jsem uběhla celý maraton. I když už mě trochu píchalo v boku. Ale náčelnice Marťa mě povzbuzovala a já to dokázala!“

A pak už obě indiánky nadšeně vyprávěly jedna přes druhou:

„A za to, že jsme pomohli najít léčivé bylinky.“

„A dostali jsem za to poklad, a podívej, byl v něm vlčí zub!“

„A taky mám opravdové indiánské tetování.“

„Představ si dědečku, dostala jsem další jméno. Jsem teď Malumi taka – Tančící pampeliška. Prý proto, že jsem pořád taková veselá a zářivá,“ dmula se nadšením Agléška.

„A já jsem Horská bystřina. Prý jsem silná a rychlá jako proud!“

Ještě dlouho do noci zněly hlasy Aglešky a Bojuje s kunou, když vyprávěly dědečkovi Thunkášílovi o táboře. A po stěnách týpí tancovaly odlesky ohně a srdce všech tří plápolala Radostí.  

 

 

 

S velkou vděčností všem, kteří se podíleli na Jitřence 2021:

Náčelnici indiánských kmenů (+ muzikanti, scénáristé, pradlenky, fotografové, uklízečky, klauni, herci, těšitelé, motivátoři, rozhodčí, švadlenky, myčky nádobí, výtvarníci):

Siouxové: Vojta Kozlík, Barča Kvapilová, Mity Hubertová, Vojta Žolnerčík

Mohykáni: Verča Sýkorová, Maruška Šimůnková, Petr Ječmínek, Barča Hubertová

Šošoni: Matěj Lejsal, Marťa Brokešová, Tom Keprt, Sára Blížkovská

Apačové: Marta Kozlíková, Zdiska Jurečková, Kuba Šťastník, Bětka Hubertová

Čerokí: Marie Lukasová, Marek Žák, Klárka Chudáčková, Hanka Tomšová

Čejeni: Bětka Juránková, Lea Žáková, Maruška Pecháčková, Petr Krňávek

Navajo: Klára Pokorná, Tomáš Coufal, Heli Řezáčová, Hani Kozlíková

Hopiové: Marta Sýkorová, Evžen Adámek, Janička Pokorná, Káťa Sýkorová

Kuchyně: Marcela Běhounová, Stáňa Kozlíková, Hanka Adámková

Zásobovač: Honza Vejsada

Zdravotnice: Fabka – Irena Prokšová

Technici: Jirka Kozlík a Petr Bauer

Duchovní opora: o. Hardy – Pavel Liška, o. Ondřej Kunc

Vedení: Viki – Vít Kubíček, za Středisko Radost; Bety – Eliška Škrobová za Jitřenku

Hlavní ochránci: sám velký Manitou a andělé strážní

A další: Álí, Bětka, Ajka, Lili, pomocníci při bourání stanů, a všichni, kteří na nás mysleli a drželi nám palce