Únava
Únava začala letošním prvním rychlým nástupem, kde nás starší chlapce poslali nad Jericho se Šnekem, Charliem a Vojtou. Po zkušenostech z minulých let jsem čekal, že se půjdeme někam projít a pak zase zpátky a přitom máme mlčet a budou se nás ptát, kdo chce zkoušku vzdát a vrátit se, to všechno po olympiádě nebo po výletu.
Šnek zavelel „V čtyřstup nastoupit.“ Potom nám sdělil, že je zkouška dobrovolná, že jsme vojáci a jdeme dobýt nějakou anglickou pevnost cestou do Remeše a máme být ticho.
„Četo, na můj povel, poklusem v klus!“ Až teď jsem poznal, že letos to bude něco úplně jiného. Běželi jsme k sudu. Odtamtud jsme se mohli vrátit, kdybychom náhodou chtěli. Nechtěl jsem.
Charlie zavelel: „Poklusem v chod!“ a běželi jsme doprava kolem les směrem dolů nad řeku.
„Seřadit do čtyřstupu,“ oznámili nám, že teď bude následovat obtížnější část cesty do Remeše, ze které se už nemůžeme vrátit. To mi nevadí. Jdu dál. Pokračovali jsme dolů ze svahu, kde jsem zalitoval svých pevných bot/sandálů. Ocitli jsme se na cestě vedle řeky.
„V dvouřad nastoupit! – Vpravo bok! – Vlevo vbok! – Čelem vzad!“ chvíli jsme se otáčeli na místě a pochodovali sem a tam.
„Za Charliem, pochodem vchod!“ šli jsme jeden za druhým za Charliem, který zamířil do řeky. Kdo měl tepláky a boty, tomu nezbývalo nic jiného, než si je namočit, maximálně si mohl vyhrnout nohavice. Já jsem si zul sandále, kraťasy jsem si vyhrnout nemusel, a tak jsem zůstal suchý. Jirka Matyska nám při nástupu špatně poradil, když nám říkal, že máme mít pevné boty a dlouhé kalhoty. Za řekou jsme vystoupili do svahu na cestičku a pak šli kus dál na louku. Opět jsme běželi dál za ohradník po louce.
„Na můj povel, v řad nastoupit. – Vpravo bok! – Čelem vzad! – Vlevo bok! – K zemi! – Vztyk!“ velel Šnek. Chvíli zkoušel, jestli víme, kde je levá a pravá a lehali jsme si na zem.
„V řad nastoupit. – Jako jeden muž, pochodem vchod. – Levá! – Levá!“ kousek jsme popošli, pak se opět otáčelo, lehali si na zem.
„Deset kliků!“ to bylo určeno jenom Liborovi, který si odplivl, ale někoho to zmátlo. Neklikoval poprvé ani naposled.
„Jméno? – Owen. – K zemi. – Jméno? – Lišák. – K zemi. – Jméno? – Vojta. – K zemi. – Jméno? – Kohy, pane! – K zemi!“ Potichu jsme se zasmáli. Kohy jediný si vzpomněl, jak na sebe mluví vojáci. Ti na zemi, což byl každý druhý, byli raněni, měli jsme je vynést kousek nahoru do kopce. To už jsme se blížili k anglické pevnosti. Občas nám z ní Charlie, běživ kvůli tomu napřed, svítil do očí baterkou. To jsme pak museli lehnout na zem a plížit se.
Dobyli jsem jednu anglickou pevnost. Angličané ani neměli čas utíkat rychle jako šesnáctinohý kamzík, protože jsme je všechny zajali. Zajatci se přidali k nám a bylo nás teď o jednoho víc. Seřadili jsme se a běželi zpět. Na kopci jsme si lehli na zem a pozorovali dům pod námi, ze kterého vyšli dva lidé.
Vrátili jsme se a běželi jsme zpět. U sudu nám Šnek sdělil, že mu bylo ctí s námi sloužit a nad jídelnou nám dovolil se napít a jít spát.
Přestože jsme měli mlčet až do rána, byl jsem rád, že už mám zkoušku za sebou a že nezaveleli: „K zemi!“ uprostřed řeky.
Dominik, Racci
