Naprosto opojným momentem je pro mne okamžik předcházející rannímu vstávání tady na táboře. Nemám na mysli jen to hluboké ticho, do kterého sem tam zazní ptačí trylky, ale i onu zvláštní atmosféru, která se vznáší všude kolem. Je to taková směsice napětí, vzrušení a očekávání událostí, které se dají decentním úderem zvonku nemilosrdně do pohybu – a to ať už chcete, nebo ne.
Tak tomu bylo i dnes. Vše nasvědčovalo tomu, že tento táborový den bude jedním z těch typických. Tuto myšlenku jsem ale velmi rychle zavrhl! Příčinou prvního rozvíření emocí mezi táborníky byla přinejmenším úsměvná situace, která nastala při mši. Ano, právě mši bych označil za bod zlomu dnešního dění v táboře. Poklidné okuřování kadidlem se k pobavení všech přítomných rázem zvrhlo v hašení hořícího čehosi, přičemž opětovné snahy o uhašení plamene jen napomohly jeho veselému skotačení vysoko nad víkem kadidla. V ten moment se v kostele rozzářily asi všechny tváře a dokonce naši duchovní pastýři statečně bojovali s úsměvnými grimasami, které se jim bez optání vloudily na tváře. Jejich snažení bylo ale marné a nakonec zvítězily emoce. Celý kostel propukl ve zcela neskrývaný smích a oheň byl díky nebojácnému okuřovači Vejbloudovi zažehnán.
Po zbytek dne čelily naše/vaše mladé ratolesti nástrahám táborového kritéria a musím říct, že to letos vypadá na dobré výkony! Jsem hrozně zvědavý na olympiádu!
Zatímco sedím v budově a píši o hlavních událostech dnešního dne, naši táborníci se staví na odpor svému strachu a to na stezce odvahy. Dorazí každou chvíli a já je utíkám přivítat, takže toto bude pro dnešek vše a někdy příště...
Sam, praktikant 1. běhu
