Dnes je den, kdy nastal obrat ve válce. Konečně se naší armádě podařilo dosáhnout po letech nějakého vítězství. Přitom tomu nic nenasvědčovalo.
Hlavní voje francouzské armády pronikly poměrně snadno, až bych řekl zázrakem, do obleženého města. To ale není důležité, podstatný úkol je rozbít železný pás anglických pevností svírající celé město. Jednotlivé oddíly útočili na různá místa, my však jsme měli jediný cíl.
Tím cílem byla stará bašta u mostu přes Loiru. Původně patřila k městu, avšak ač se o ní tradovalo, že je nedobytná, Angličané ji dokázali dostat do svých rukou. Dopoledne se tedy náš tábor rozdělil na dvě poloviny. První měla družinové volno, které si vyžádali jejich velitelé, rádcové. Chtěli zkusit provádět nějaké vojenské operace i v menších oddílech a na vlastní pěst. Během volna se družiny prostřídaly u krátkého hovoru se svým knězem otcem Tiškem.
Z druhé poloviny šly tři družiny nacvičovat bojové kroky, kterým říkáme mezi námi tanec, jedna šla na práci a dvě na borůvky, protože veškeré zásoby jídla se odvezly do vyhladovělého města a my už pomalu neměli, co do úst.
Obzvláště práce byla důležitá. Spočívala ve vynášení větví z lesa. Může vám to připadat jako hloupost, ale věřte, že především díky obětavé práci Racků dopoledne a Čápů s Včelkami odpoledne mohl dnešek dopadnout tak skvěle. Krátkou část dopoledního bloku zaujímala také hra pro družiny, které neměli zrovna volno.
Odpoledne se role vyměnily, tak aby po svačině mohla začít velká zteč. Tentokrát nešlo o kondiční cvičení, ale o kondiční boj! Na polích a lukách francouzských jsme se potili a dřeli do úmoru. Ale co je platná snaha, když není promyšlená. Což o té naší naštěstí neplatí.
Bašta, již jsme měli dobýt, byla klíčová pro proražení celého obklíčení. Proto byl tento úkol svěřen nám, elitním jednotkám Jany z Arku. Jana sama se snažila zjistit nějaké slabiny pevnůstky, vydala se dokonce mezi nakažené morem, aby vyhledala dveřníka, který jako jediný přežil vyhnání Angličany. Ten jí prozradil, že na dvoře je stoh slámy.
Zapálili jsme větve vytahané z lesa, nabíjeli s nimi katapult a stříleli je přes hradby. Konečně se to podařilo – stoh chytl a kouř donutil obránce otevřít brány, protože bašta měla sice vysoké zdi, ale jinak byla malá a posádka by se jinak udusila. Jana nechala všechny Angličany pokojně odejít. Nechápu její jednání, vždyť jsou to zvířata.
Večer nás čekal zpívací ohník, během nějž jsme vyslechli dojemný příběh dívky, kterou ač v mladém věku, upálili nevinnou na hranici. Pak jsme se dozvěděli i skvělou zprávu, že poslední Angličan u Orleánsu vzal do zaječích. Zítra uspořádáme velkolepé sportovní hry na oslavu našeho vítězství.
La Hire
