Dnes rozpustili naše bojové sbory! Jak to myslím? Prostě už nebudeme bojovat! Dnes ráno došel rozkaz k rozpuštění jednotek věrných Janě. Odteď bude na francouzském území jedině armáda věrná samotnému králi. Co to má prokrista zamenat?
Krátce po obdržení rozkazu vypukla anarchie. Vojáci si sami pustili budíček, sami si organizovali rozcvičku, sami si prohlédli stany, sami se nasnídali, naštěstí se velitelům podařilo je do mše svaté řádně ukočírovat. Přestože už nejsme oficiální armádou, přesto si stále udržujeme svou organizaci, jednak už jen pro to, co jsme společně prožili, a také tajně doufáme ve znovuobnovení naších jednotek.
V nejbližší době nás tedy nečeká žádná konfrontace. Toho jsme za dopoledne využili. Kopali jsme díru v zemi, rozžhavili kameny a nasypali je do ní. Pak se na kameny položilo zabalené maso, k masu se bodl kolík, nasypaly se další kameny, na to přišla udusaná hlína. Poté se kolík vytáhl, do díry po něm se nalila voda, otvor se rychle ucpal a nechali jsme tak maso pět hodin propéci. Celá příprava a realizace naší podzemní kuchyně zabrala celé dopoledne.
V krátkém odpoledním čase nás čekalo nějaké cvičení vojenských dovedností, abychom dovednostně opravdu nezakrněli – tančení, pétanque, kreslení, volejbal, zpívání, GPS, ministrovnání.
Protože čas kvapil a večer nás čekalo překvapení, vypustili jsme dnes modlitbu růžence a po večerním volnu se šlo hned na nástup. Z nástupu jsme se přesunuli na louku, kde družiny slavnostně vykopali za země propečené kusy masa. Pak dobrá večeře a po ní...
Potulní umělci nám zapěli dávný příběh děvčete, které pro svou pravdu podstoupilo smrt. Příběh se jmenoval Jana z Arku na hranici a v ledasčem připomínal události, které nyní prožíváme. I když já jsem jej nepochopil. Byl na mě moc náročný. Ale nechtějte moc po válečném veteránovi.
La Hire
