Zápisky velitele - čtvrtý táborový den

Jana! Jana! Kacířka, odpadlá, stryga! Je proti Bohu, je proti králi, je proti lidu. Do klády! Zabte ji! Upálit! Kacířka, odpadlá, stryga. Bratře Dominiku! To všechno má být Jana z Arku? To že jsem já?

Nevím, co je to za lidi, které jsem dostal pod své velení, a přestává se mi to líbit. Oni snad opravdu bojují pro své ideály a jako tým. Ale všechno pěkně od začátku. Od chvíle, kdy jsme nabrali směr do tábora v Blois.

Včera večer došel povolávací rozkaz. Dauphin svolává zemskou hotovost. Jeden každý voják z celé Francie, nebo spíš z toho, co z ní zbývá, se má dostavit do Blois. Armáda teď prý má nového velitele.

Vstávali jsem již brzo ráno, abychom mohli být v Blois do večera. Vážnost situace si dokonce uvědomovali i sami vojáci a ze mše svaté se vrátili o dost dříve než obvykle. Každý nafasoval nějaké drobné zásoby jídla, nabrali do svých polních lahví vodu a vyrazili jsme.

Abychom byli méně zranitelní, rozdělila se armáda na dvě části a každá šla jinou cestou. Navíc i obě části šly ještě po svých družinách. Dnes se nedá věřit ani našemu vlastnímu území.

Všechno šlo podle plánu, až na fakt, že v půli cesty se obě cesty křížili v místě zvaném Žamberk, kde se sešla celá armáda, chvíli si odpočinula a vyslechla přednášku od jednoho kněze, Prokopa Diviše, o blescích a nějaké elektřině. Pak jim předvedl svůj vynález – tyč zakopanou do země a čnící k nebesům. Prý přitahuje blesky. Podle mě jsou to všechno hlouposti, proti bouřce je nejlepší zvonit na zvony. Ti z nás, kteří měli dosti sil, ještě před odchodem vylezli na blízký kopec, na němž stojí rozhledna.

K večeru jsem dorazili do Blois, kde se decentně slavilo, protože jeden z našich vrchních velitelů, kterému říkáme Vlk, slavil dnes narozeniny. Nutno dodat, že jsme dorazili velice pozdě, a pro některé menší vojáky musely naproti vyjet jízdní oddíly, aby je dovezly do tábora. A to je vlastně to, co mě na dnešku tak fascinovalo.

Že se v poledne všichni jak na povel zastavili a pomodlili se jako každý den modlitbu Anděl Páně, na to jsem si již zvykl. Že během cesty hlasitě odříkávali slova modlitby růžence, budiž. Ale že se ve chvíli, kdy někteří z nich už nemohli, našli tací, co si je vzali na ramena a nesli velký kus cesty dál, to nechápu. A když už někteří opravdu odpadali, nenechali je ostatní ležet, ale brali je sebou, pomáhali jim a trvali na tom, že od nich neodejdou, dokud nepřijedou osedlaní jezdci, kteří znavené muže a ženy odvezou. Oni to snad se svoji vírou ve Francii myslí vážně.

La Hire