Musíme Janu zachránit, musíme ji osvobodit, musíme si pospíšit! Dnešní den je dost možná posledním dnem, co jsme takto spolu. Museli jsme si pospíšit. Po mši svaté jsme ještě chvíli zpívali, aby nám Bůh požehnal v našem dnešním konání.
Dopoledne jsme pokračovali v plnění OP, abychom byli perfektně vybaveni na odpoledne a především na večer, kdy dojde na lámání chleba. Doslova.
Odpoledne jsme vytáhli po družinách při družinových vycházkách směrem k Rouenu. Všechny družiny opustily tábor, aby se prošly terénem, v němž jsme trávili poslední dny. Dorazili až před Rouen. Kondiční cvičení, ačkoli bylo nejspíše poslední, nebylo nijak zvláštní, abychom nevzbudili pozornost. Jen rozcvička, blok a na běh. Poté přišel večer.
Při slavnostním nástupu byli vyhlášeni nejlepší rytíři a nejlepší družiny. Je potřeba uzavřít věci rozdělané, následující boj nás může už navždy rozdělit. Pak to přišlo. Byli jsme nachystaní, připraveni bojovat. Zapálili jsme slavnostní táborový oheň, sesedli se okolo něj, zpívali radostné písně a naplno užívali každé chvíle, protože jsme věděli, že to je naposledy. Byli jsme připraveni jít kamkoli nás pošlou. Vojáci, kteří nebojují za žold, nýbrž následují hlas svého svědomí a srdce.
Při ohni k nám došla šílená zpráva. Janu upálili dříve, než jsme čekali. V procesu nastal zvrat a urychlil se. Okamžitě ji vytáhli ven na připravenou hranici a podpálili. Věděli jsme, že proces není spravedlivý, ale věřili jsme, že aspoň po formální stránce bude vše v pořádku. Tohle jsme nečekali. Zvěd, co podal zprávu o jejím upálení, ovšem řekl mnohem víc. Popsal nám, jak Jana umírala. V její smrti byl obrovský příslib naděje. Tak umírá světice. Náš úkol skončil. Francii teď musí osvobodit jiní. My jsme svou část splnili. Janin odkaz v našich srdcích však žije stále dál.
La Hire
