Bylo to zcela nečekané. Zpráva o odchodu Jirky Žižkovského – Robina mě zastihla v Olomouci. Ještě stále nevím, jestli si doopravdy uvědomuji, že už se s ním tady na Zemi nepotkám. Spíš mi to všechno přijde jako sen, jen mi nedochází, že se z něj probudím až jednou – v nebi.

Stejně jako mnozí další jsem se vydal 4. ledna narychlo do Brna, kde za Robina měla být sloužena mše svatá. Teprve krátce před odjezdem mi došlo, že víc už pro něj udělat nemohu. Možná to on sám ani nevěděl, ale vnímal jsem jej čím dál víc jako perfektního kamaráda. I proto jsem mu chtěl prokázat tuhle malinkou službičku a zúčastnit se Bohoslužby na přímluvu za něj.

Krátce před šestou hodinou večer jsme se usadili, aby mše mohla začít. Mnozí jsme toto setkání prožívali jako poslední setkání s Robinem skrze na oltáři přítomného Krista. Setkání těžké, plné slz, ale troufám si říct i plné vnitřní radosti a naděje. Vždyť on skutečně odešel za Pánem. Od první chvíle, co jsem se dozvěděl o jeho úmrtí jsem věřil a věřím, že už je v nebi. A budu se moc těšit na setkání s ním. Co bylo ale na našem setkání při mši velmi krásné, vnímal jsem, jak nás všechny Robinův odchod spojil. Bez něj bychom se zde nesešli, bez něj bychom k sobě neměli tak blízko.

Po skončení obřadu jsme ještě během několika písní nechali doznít své tiché modlitby a prosby a ve zcela rodinné atmosféře vyslechli svědectví a povzbuzení Hafíka a Robinovy maminky. Nejsem schopen tato slova citovat, ale nikdy nezapomenu, jakým příkladem pro mě Robin byl. A stále bude.

Standa+