Opět jsme na pochodu. Když se slunce odlepilo od obzoru (jeden vzdělaný vojín tvrdil, že bylo čtvrt na osm) a plně zazářilo do nového Božího dne, vydali jsme se na další cestu směr Orleáns.
Dopoledne se pro větší bezpečnost nás všech (již se blížíme k anglickým pozicím u Orleánsu a začínáme mít trochu obavy, abychom nebyli přepadeni) celý tábor rozdělil na tři skupiny.
První šla pracovat do lesa, převážně se jednalo o čištění = vytahování spadených stromků z hustníku – les se pak bude moci použít jako cvičiště vojáků pro jejich hry.
Druhá skupina se zdokonalovala skládáním zkoušek a dokazováním svých schopností. Především jsme se zaměřili na zkoušky obratnosti, míření, skoků přes švihací provázek a hodů a vrhů. Někteří vojíni ještě museli dodělávat základní kritériový výcvik, avšak okolnosti nám přály a tak jej už jen málo vojáků nemá hotový.
A třetí skupina dostala za úkol prohledávat místní mlází, v kterém měly být údajně staré a zašlé sochy a obrazy významných světců. Nemohli jsme je zachraňovat, avšak vojákům se podařilo provést dokumentaci a vyobrazení posvátných předmětů.
Během odpoledne, kdy se úkoly mezi skupinami otočily krátce zapršelo, avšak samotný deštík trval chvíli a nezpůsobil vážnější potíže.
Přidám ještě jednu zajímavost z dnešního sportovního výcvikového klání. Při čestném souboji dvou rytířských chlapeckých družin byl výsledek tak těsný, že se nakonec musel sudí uchýlit ke krajnímu řešení a to osobnímu souboji dvojic, zvanému penalty. Muselo proběhnout dvacet, slovy dvacet, kol, než bylo rozhodnuto o vítězi.
Před spaním jsme se sesedli okolo zpívacího ohně, dva vojíni nás pobavili scénkami které probíhali u nich doma ještě v dobách míru a také jsme vzpomněli několika tradičních popěvků prostých lidí. Pak už jen křížek na dobrou noc a hurá spát. Blíží se velká bitva o Orleáns a my musíme být svěží.
Jean de Metz
