Po korunovaci krále hodně zvolnilo tempo, jímž jsme postupovali kupředu. Nedokážu si to vysvětlit. Zatímco před příchodem do Remeše měla Johanka víceméně volnou ruku ve velení armády, začíná se to měnit. Zcela jistě jde o práci králových rádců. Ale vezměme to pěkně od začátku.
Dnešního dne naši vojáci hotovi jít třeba do horoucích pekel pro slávu Francie dostali prapodivné úkoly. Polovina zůstala v táboře a cvičila se ve svých dovednostech. Proč se ale cvičit, když jsme již prošli ohněm bojů. Musím sice uznat, že dostali příležitost cvičit se i v nových podmínkách a zkusit si také týmovou spolupráci. Kromě cvičišť, co byla již dříve se totiž otevřela čtyři nová a to OP (zkratka pro různá cvičiště, znamená opevněné pozice) Detektiv, Navigátor a týmová OP Expedice a Výška.
Druhá polovina byla poslána do lesů na sever od našich pozic, kde měla bránit malé hraniční pevnůstky před útoky loupeživých rytířů. Uznávám, že se jednalo o náročnou práci a nechci snižovat zásluhy těch, kteří bojovali, ani hanobit památku těch, kteří padli, ale není to práce pro obyčejnou stráž a prachsprosté žoldáky, nikoliv pro elitní armádu celé Francie? Odpoledne se role vojáků vyměnily.
V generálním štábu nad těmito úkoly kroutíme hlavou, ale Johanka se nevzdává. Stále prosí krále, aby jí dovolil pochodovat na Paříž.
Při našem dnešním snažení se nám podařilo setkat se s bývalou královskou hereckou společností dobrého krále Karla V., či spíše s jejím torzem. Herci ovšem byli vděční a jako poděkování za to, co děláme pro Francii, se uvolili zahrát pro všechny vojáky polozapomenuté gotické drama.
Jednalo se o monumentální herecký výkon a jedinečný divácký zážitek. Součástí herecké společnosti byli i hudebníci a dílo, které předvedli nebylo ani drama – sami je nazvali dramatickým oratoriem. Pojednávalo o dívce, která ačkoliv zachránila svůj národ, byla svou zemí zrazena, vydána nepřátelům a upálena. Přesto si dokázala do posledních chvil uchovat víru, naději i lásku a konec celého monumentálního díla nevyzněl tragicky, protože ačkoli umírala, sdělovala své poselství: „Jen ten, kdo má rád, umí svůj život za druhé dát.“ Autory díla byli prý dva velcí tvůrci minulého století Artur Honegger a Paul Claudel.
Vojáci se bavili (někteří šli spát již před představením, protože celý den těžce bojovali a byli unavení), ale na Johančině tváři jsem zahlédl stopu bolesti. Ale nebyla to ona bolest, kterou vidívám, když se kolem ní děje něco špatného. Byla to bolest a zároveň strach z toho co nastane. Připomněl jí snad příběh nevinného děvčete něco hrozného, co jí kdysi zjevily hlasy? Nevím a mám strach se zeptat.
Jean de Metz
