Celý den jsem si říkal, co nás čeká. V očekávaný večer jsme v Jerichu předváděli své scénky, básničky, písničky z výletu. Potom jsme byli rozděleni do několika skupin. My, starší chlapci, jsme se měli sejít na horním fotbalovém hřišti a měli jsme si s sebou vzít pláštěnky pro případ, že bychom se zastavili. Našimi vedoucími byli Annie, Verča a Jelen. Vyšli jsme nahoru do lesa, z boku do něj vešli. Šli jsme po směru Canady, a když jsme došli k místu, kde se Canada napojuje na Kláštěreckou alej. Tam jsme zastavili. Pak následoval příběh o muži, který zemřel strachem. Smysl příběhu – abychom se nebáli strachu. Potom na stezku šli napřed táborníci, podrádci, rádci. Šlo se po Klášterecké aleji a pak už tam byli vedoucí, kteří nám měli ukazovat cestu.

Vyšel první. Zanedlouho slyšíme dva po sobě jdoucí výkřiky. Nevím, co to je. Čas běžel. Přišli na řadu podrádci. Vyšel jsem. „Tak co, v pohodě, ne?“ zeptá se Jelen. Já mu na to řeknu: „Doufám.“. Po chvíli rozmluvy mě Jelen řekne, kudy mám jít. Vyšel jsem. Protože jsem byl nervózní, vzal jsem si kus větvičky a cestou ji postupně ulamoval. Trasou po Klášterecké aleji jsem netušil, co mě čeká. Najednou jsem uviděl dvě světla a zřetelně uslyšel ony 2 výkřiky asi 10 m ode mne. Srdce mi začalo bušit. Podle světel jsem zahnul doleva. Trošku povědomá cesta skrz bláto a louže. Náhle jdu kolem osvětleného bunkru. Bunkry nemám rád, připomínají mi válku. Rychle jsem prošel kolem něj. A najednou zvuk, který nelze popsat – vzduch, který jde kolem hrany – možná takto by popsání bylo možné. To bylo u Trianglu. Vedoucí Dominik mi řekl: „Běž doleva, proti směru Malé Ameriky.“ Známou trasou jsem se tedy vydal k táboru. Cestou jsem dvakrát zakopl o kládu, potkal Martina, kluka, který šel přede mnou. Z louky do Jericha, zapsat se, zuby a spát. Ráno mi to všechno připadalo jako kdysi, ne jako včera večer. Z nočního dobrodružství mi zbyl kus větvičky, ze které jsem si cestou odlamoval.

Jakub Soukal, táborník