Jaká byla podstata hry si můžete přečíst v následujícím příspěvku:

Hra

6. táborový den začal stejně jako každý jiný. Do tůňky, uklidit stan, vyčistit zuby, prohlídka stanů, snídaně, mše, svačin. Po svačině jsme však šli hrát hru. Nejdřív nás vedoucí zavedli k holčičí tůňce. Pak jsme si museli předávat vodu v námi vyrobené nádobě z papíru až do plastového kelímku. To do té doby, než kelímek přetékal. Až byl kelímek plný, museli jsme vzít jednoho kluka z družinky, dát mu do ruky kelímek s vodou, odnést ho na určité místo. Mělo to ale háček, toho kluka, kterého jsme nesli, jsme museli chránit, aby ho „pohané“ netrefili hadrovýma koulema. Nakonec se všem družinám podařilo projít. Myslím, že to byla velmi podařená hra.

Petr Tinka, 15 let, Srnci

Kromě nošení vody měly děti možnost ulovit spoustu talentů, protože byla možnost opět pnit Orlí pírka - k těm minulým přibyli ještě Míření a Navigace. V reálu to vypadalo tak, že se po tábořišti pohybovaly zombie s GPSkama, nekoukaly nalevo napravo a nevadilo jim zajet do křoví, jen aby našly nějaké poklady. To bylo legrační!

Taky jsme slibovali, že vám dáme vědět, jak se děti tvářily na včerejší Odvahu. Získali jsme hnedle tři příspěvky – ale pozor, nejsou stejné, protože starší kluci, starší děvčata a mladší táborníci měli trochu jinou trasu a taky charakter hry. V tomto pořadí čtěte:

Noční hra

Tento večer byl jiný než ostatní, něco viselo ve vzduchu. Myslel jsem si, no skoro věděl, že něco se bude dít, vedoucí pobíhali sem a tam a strašně moc chtěli, abychom byli v pyžamech a postelích. Po třech upozorněních na večerku jsem to málem vzdal a šel do stanu s myšlenkami o tom, že zase nic. Sotva jsem vlezl do stanu a zavřel dveře, ozval se rychlý nástup. Samou radostí jsem málem zapomněl jít ven. Starší chlapci jsme se sešli u hlídky a šli jsme k holčičí tůňce, kde nám vedoucí řekla, že jdeme špatně a udělali jsme deset dřepů. Šli jsme o něco výš, na cestu k naší tůňce. Tam nám řekla, že máme jít rovně k Ontáriu. Mělo to ale háček, chytali nás vedoucí. Koho chytli, tak šel zpátky na start a znova. Nejprve to bylo zkoušeno středem, ale marně. Potom jsme se asi tři lidi plazili kopřivami, bahnem a vodou. Na konec jsme se tam dostali a všichni vyhráli sami nad sebou. Řeknu vám, za toto bych dal Tiškovi a vedoucím velikou jedničku. Jediný způsob byl plazit se bahno nebahno, voda nevoda, tráva, kopřivy, nic nevyjímaje. Plazit a plazit a plazit!!! I když jsme někdy ztratili orientaci, dokázali jsme to!!!

Vašek Havíř, 13 let, Srnci

Stezka odvahy

Stezka odvahy druhého běhu měla být překvapení, tudíž nám po večerním nástupu byl dán příkaz do pyžama a ulehnout ke spánku. Ještě jsme ani nezamhouřili oči a už se ozýval zmatek rychlého nástupu a my v ponožkách vybíhající na klučičí náměstíčko, kde jsme za pár chvil dostaly informace, kde a v čem se máme shromáždit. Po srazu na volejbalovém hřišti, kde všechny starší holky nabaleny všemi mikinami a nasprejované repelentem, očekávaly, co přijde. V naprosté tichosti jsme byly odvedeny do hlubokého lesa, kde nás vedoucí Bari nechal ve tmě a strašidelném kolísání stromů s odstupem podél cesty. Jakmile jsme uslyšely linoucí se strašidelný zvuk, musely za ním samostatně vydat – nejen po cestě, ale i močály a lesním kapradím. Když jsem uslyšela zvuk asi po čtvrté a má sousedka měla evidentně stejné úmysly a také se zvedla, vydala jsem se sprintem na cestu, tmavým lesem dál a dál, zvuk se stále opakoval a postupem času i přibližoval a já co nejrychleji míjela okolní krajinu. Když jsem uslyšela zvuk naposledy, otočením jsem ve tmě spatřila Pavlíka bubnujícího na veliký buben. S předáním žetonu jsem pospíchala do Jericha, kde si mé jméno odškrtli a já mohla ulehnout ve stanu s dobrým pocitem ze splněné stezky odvahy.

Veronika Marešová, 15 let, Včelky

Moje první stezka odvahy na táboře

Už byl večer a my jsme měli jít spát. Najednou byl rychlý nástup. Já jsem byla skoro převlečená do pyžama. Pak po nástupu jsme šli do Jericha a tam jsme se dozvěděli jen nejdůležitější pravidla večerní hry. Byla to stezka odvahy. Šlo se asi 10 minut podle špagátku. Já jsem šla asi osmá s jedním klukem z Racků. Šla jsem asi dvě minuty a přišla jsem na houpačku. Přešla jsem na druhou polovinu té houpačky a ona se převrátila. Já se hrozně lekla a málem jsem spadla dolů. Podařilo se mi naštěstí sejít dolů. Po minutě chůze podle špagátu jsem narazila do stromu. Za 7 minut jsem došla nakonec k Amálce. Ta mi řekla, že můžu jít spát. Ve stanu už byla Klára a obě jsme se uložili ke spánku, spokojené se svým výkonem.

Lucie Racková, 9 let, Včelky

Možná jste také zvědavi, co obnáší často zmiňovaná kondička. Jak to může vypadat nám napsala Píďalka, ale je to každý den a pro každou skupinu jiné, aby se měly děti na co těšit. Já s Mufem bych to určitě nezvládl, páč jsme bačkory. A kocouři.

Cvičíme s láskou

„aneb s Josephem a Rychlonožkou“ :-)

Tak zněl dnešní první blok na kondičce pro starší holky, skupinu B. Ze začátku jsme si všechny mysleli, že vše bude v pohodě, ale po krátké rozcvičce bylo vše jinak! Přiběhli jsme celé udýchané (po slalomku) a hned jsme v tempu pokračovali dál s tzv. Rambouskama. Název zní celkem zajímavě a je to tak. Vše spočívá v běhání a posilování a říkám vám, není to žádná sranda. Na závěr jsme si zaběhly slalomek a zaskákaly žabáky. Všichni byli unaveni. Ale bude hůř! :-)

Píďalka, 15 let, Včelky

Loučíme se dneska s vámi se spoustou pozdravů, pište dětem a nám ostatně můžete taky! To je nápad! Jsem zvědavý, jestli přijde dopis pro Pufa a Mufa:-)

Puf