Konečně opouštím městský ruch a schon, a odjedu alespoň na pár dní na to úžasné místo. Na Ameriku. Zatímco ve městě pořád slyšíš motory aut. Na Americe zaslechneš možná tak zpěv ptáčků, hovor a smích. A v noci to byste nevěřili kolik existuje hvězd a souhvězdí.
Přijíždíme do cíle akorát na snídani. Je sobota a začíná 1. květnová brigáda. Po skončení snídaně Viki rozděluje různé práce a rozcházíme se po svých pracovištích. I u nás se ovšem našel jeden "exot", který pořád někde postával a dělal jako, že se nic neděje. Každý den nám Tišek sloužil mši svatou. Byla to nádhera mše v přírodě za doprovodu zpěvu ptáčků. Kuchyně byla úžasná. Pája a Maruška by se klidně mohli přihlásit do nějaké kuchařské soutěže.
Vždy večer jsme si buďto zaházeli společně s míčem nebo si našli nějakou hru v klubovně.
Jedén "hoch" se vsadil o nějaké tefonní číslo, že nebude celé odpoledne mluvit. Zatímco jsme hráli přehazku jezdil kolem hřiště na kole. Najednou zastavil v hřišti a napřáhl ruce jako by chtěl hodit míč. Balon jsem měla zrovna já, takže jsem ho po něm hodila. Prolétl mu nad rukama a ozvalo se ,,Nemám" jasně,že jsme se všichni na hřišti začali z plna hrdla smát. Když si to uvědomil rychle si připlácl dlaně na pusu. Sedl na kolo a rychle odjel.
To jenom, abyste věděli, že to nebyla jenom brigáda, ale taky společenství úžasných lidí.
V ponděli (na čarodejnice) jsme si uspořádali táborák (v Jerichu) a opekli si buřty. Dominik hrál na ukulele (malá kytara pouze se čtyřmi strunami). Maruška hrála částečně na flétnu a kytaru. No a my ostatní jsme zpívali. Teda já jsem se aspoň snažila zpívat.
Uteklo to jako voda a už je tu úterý. Den, který jsem nechtěla, aby přišel. A přesto nastal. Úterý-čas loučení. Budou mi všichni chybět.
Amerika splnila a jako vždy předčila moje očekávání. Tábor Radost je místem, kde jako by se zastavil čas i koloběh života.
Chtěla jsem se s vámi podělit o nevšední zážitky z Ameriky a doufám, že se mi to alespoň trochu povedlo.
Nu, posuďte sami.
Lucie Svít.
