Být rádcem znamená spoustu zodpovědnosti, bezednost trpělivosti a nezřídka i kus sebezapření. Rádce by měl mít prý stále dobrou náladu, zásobu povzbuzujících slov a na rtech vždy úsměv plný optimismu, aby mohl své svěřence náležitě motivovat. Rádce by měl to a to a neměl to a nesmí nikdy toto.

Mimo to je z jeho (už i tak krátkého) volna ukrajováno po velkých kusech rádcovskými poradami, časem zařizováním nejrůznějších záležitostí pro družinku, o častých „rarášcích“ (poradách) během jídla nemluvě.

Ale co když se na to člověk dívá z jiného úhlu? Já jsem tu ta, za kterou primárně půjdou mé Veverky řešit své bolístky. Já jsem tu ta, na kterou budou vzpomínat pravděpodobně jako první, když se jich někdo zeptá, jakou měli družinku. Bylo by tedy vůbec možné nesnažit se ze všech sil, udělat pro děti tábor co nejkrásnější?

Tak s úsměvem do toho!

Maruška Macháčková – rádkyně Veverek