První zářijové setkání
Jednoho dne si naše rodinka řekla, že i když prázdniny už skončily, vůbec by nebylo špatné někam přes víkend vyrazit. A nějak nám bylo smutno po Americe, tak jsme vyrazili na první zářijové setkání. Trochu nám trvalo přihlášení, neboť jsme zdatní internetoví hackeři, nakonec se nám to přece jen podařilo, a tak jsme kolem osmé hodiny večerní dne dvanáctého září, přistáli i s naším milým autem v oné Zemi, kde stále věří pohádkám a kde nedaleko už jistě spinká drak od Zemské brány, protože celou krajinu už dávno pohltila tma. Ostatních asi dvaadvacet prácechtivých človíčků dorazilo z Brna vlakem. Po mši svaté při baterkách (samozřejmě, poetičtější by bylo při svíčkách, ale baterky jsou přece jen účelnější), jsme se vydali do hajan s pocitem: "to je krása, že jsme zase na Americe!"
Ráno nás probudili trpaslíci, ale nepodařilo se jim nás vyhnat z hřejivých spacáků jen tak lehce. Příroda si usmyslela, že trochu zimy přece neškodí a tak venku byla aspoň miliarda pod nulou. Ale hřálo nás asi dvacet mikin a podle Tiška pocit dobře vykonané práce. No, a tak po snídani a mši svaté jsme se do toho dali. Začali jsme uklízením všeho možného dřevěného materiálu Mlází i novém lese, natírali novou prolézačku-hrádek, která bude absolutní novinkou pro letošní táborníky. Pak také extra velká klučičí četa pracovala na nových podsadách (budeme si připadat jak v nějaké luxusní vile), natíralo se také všechno možné v chalupě a nově se okovával stožár na evropskou vlajku.
Musím říct, že oběd byl výborný a taky se na nás začalo trochu smát sluníčko do práce jsme se tedy vrhli s ještě větší chutí. Mě odpoledne čekalo sbírání švestek a mandlování prádla, začalo se také s úklidem chalupy a různými menšími opravami, kde zrovna bylo třeba. Večer nám dokonce zbylo před růžencem trochu času zahrát si fotbal, většinou jsme ale hráli, komu víc drkotají zuby. Večeře byla taktéž výborná a po kompletáři jsme byli rádi, že jsme se vůbec dohrabali do spacáku.
V neděli na mě a ségru Hedviku čekal opravdu náročný úkol: umýt Tiškovo auto. Ostatní pokračovali v započatých pracích a také nošením dřeva do chalupy.
Pak přišla taková ta nemilá chvilka-balení a loučení, ale nikdo nebyl smutný, vždyt’ během roku bude ještě mnoho takových setkání, jedno dokonce začíná už za týden. A tak jsme nasedli do auta (ostatní do vlaku) zavolali třikrát aleluja! a frčeli si to domů. Myslím, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách, aby ta krásná země Amerika mohla být ještě krásnější …
Emy
