Milé děti,

chtěl bych vám povědět příběh o jednom krásném místě, kam jsem jezdíval, když jsem byl právě tak malý jako vy.

Jednoho nádherného dne jsem přijel. Byl jsem plný naděje a očekávání, ale i strachu z toho, co mě v následujících dnech čeká. Když jsem se rozhlédl kolem sebe a uviděl tu nádhernou přírodu, stany a spoustu kamarádů, řekl jsem si, že bych to tu mohl vydržet. Bylo mi tehdy dva a půl, stejně jako vám teď, a zařadili mě do družiny Lišáků, přestože jsem pes.

Úplně nejdřív jsme si po družinkách nastoupili na klučičí náměstíčko a za zvuku fanfár přicházeli vlajkonoši se třemi vlajkami – českou, evropskou a radosťáckou. A tím to všechno začalo.

Na nástupu nás přivítali vedoucí, kteří se o nás budou starat a doufám, že mi taky vyčistí uši. Hned nám pomohli s vybalováním a za krátko už jsem do sebe ládoval řízek, co mi ještě zbyl od maminky. Chtěl jsem si ho nechat na později, ale prý by mi zezelenal jako travička, a travičku já nerad.

Hlavní vedoucí Charlie nám prozradil co, kdy a jak máme dělat, aby ve všem byl řád a já nebyl neřád. Přesto si myslím, že jsem byl hodný pejsek… jen mi to občas ulítlo.

Jako správný stopař jsem se vydal po stopách svatého Pavla. A pak jsem si konečně mohl pořádně umýt i uši, abych dobře slyšel kázání otce Martina a pak také slova, na která jsem tak netrpělivě čekal: “můžete si jít pro večeři“. Vzal jsem si svoji mističku a upaloval pro mé oblíbené meruňkové knedlíky. Ještě jsem jich nesnědl ani 15, když už začali troubit první signál k večernímu nástupu. Vzal jsem si jich 5 do kapsy a letěl na náměstíčko až se mi ve spěchu uši zamotaly. Ale stačil jsem je rozmotat ještě než začal táborový oheň. Zjistil jsem, že pejskové umí nejen výt, ale i moc pěkně zpívat. Nicméně podle ostatních to bylo stále jen vytí. Nezoufal jsem. Byl to přece můj první den na táboře a když se budu snažit, budu stále lepší. A taky že ano.

Ale teď už hajdy do postýlek. Zítra si o tom ještě popovídáme. Dobrou noc

Váš strýček FjoDor