Dnes ráno, když nás probudilo vycházející sluníčko, jsme se s Igorem už nemohli dočkat, až ti lidičkové začnou vylízat z těch malých chaloupek (říkají jim stany). Napjatě jsme očekávali, co zajímavého dneska budou zase vyvádět.
A už je to tady! Nejdřív zacinkal zvoneček a všechny chaloupky se začaly otřásat ve svých základech, to asi jak se všichni snažili co nejrychleji dostat ven ze spacáků. A když se ozvala hudba, tak všichni vyběhli tak rychle, že jsem je zase nestihl spočítat ... Utíkali na louku a začali cvičit a protahovat se – já to zkoušel taky, ale i když mi Igor pomáhal, tak si ruku za ucho nedám ...
Pak se asi v lese rozpršelo, protože všechny družinky postupně vběhly do lesa, a když se vracely, tak byli až po krk mokří. Upřímně taky nevím jak to, že měli všichni hlavy suché, když si s sebou nevzali deštníky.
Celý den pak všichni pobíhali sem a tam, od kladiny k takové té věži, na kterou se leze a pak zase na hřiště a pak a pak ... no bylo toho spousta. Ale musím říct, že nejlepší pohled byl na ty, kteří s rozzářeným úsměvem běželi za ostatními kamarády a už z dálky na ně volali: „Mám hotový kritérko!“ To taky ještě musím zjistit, co to vlastně je.
K večeru se celým tábořištěm rozléhaly záhadné zvuky. Tady bylo naše pátrání úspěšné. Přišel na to Igor, protože měl hlad a letěl na třešně. Uviděl všechny, jak sedí kolem takové velké věci s bílýma a černýma klapkama a ta věc je to, co vydávalo ty zvuky.
Pátrání je náročná a namáhavá činnost a my jsme po dnešní dni už pořádně unavení. Zalezem si do našeho tajného úkrytu a budem se těšit na to, co se bude dít zítra. Je pravda, že jsem ještě z povzdálí zaslechl nějaké další divné zvuky, ale to už přece nic zajímavého být nemůže. To by totiž chtělo pořádný kus odvahy podnikat něco teď, takhle pozdě večer ...
Váš kos Ilja
