Začínáme se pomalu řídit heslem „Slušný člověk si deště nevšímá!“ a stíháme spoustu věcí. V pondělí jsme parádně nacvičili tance na country (Johny protočil v kole i sestřičku Johanku), na besedě se sestřičkami Johankou a Františkou s nejmladšími táborníky jsme se dozvěděli, zda mají řádové plavky a jestli si mohou v klášteře adoptovat nějaké dítě (na což sestřičky pohotově zareagovaly dotazem, zda by snad od nich někdo z našich táborníků adoptovat chtěl) a utkali jsme se v mnoha mezidružinových kláních.
Úterní dopoledne jsme mimo jiné žonglovali, zpívali, vyráběli, poslouchali příběhy, hráli stolní hry… Takové šolichání, dalo by se říct. To ovšem neplatí o odpoledni, kdy se všech dvanáct družin muselo vydat na dalekou cestu a uzavřít nové smlouvy s dodavateli pro Spoleto. Aktuální zprávu o tomto putování se vám rozhodla podat ještěrka Veronika. Těšte se, další dojmy táborníků na sebe jistě nenechají dlouho čekat. Zážitek to byl bezpochyby intenzivní…
Půldenní výlet
Od rána až do oběda hodně pršelo, ale potom přesto přestalo pršet, a tak jsme šli na půldenní výlet, kde rádcové dostali mapky a my jsme měli vyfotit určená místa. Když jsme byly kousek za rozcestím, začalo příšerně pršet. Vrátily jsme se k rozcestí, odkud jsme viděly chatu se senem, a tak jsme se k ní rozběhly. Bylo díkybohu odemčeno, a tak jsme se v ní schovaly a daly si tam sváču. Až trochu přestalo lejt, tak jsme šly zpátky do tábora. Byly jsme mokrý jak slepice a nevím, jestli ostatním, ale mně a Gabče čvachtalo v botách, jako kdybych tam měla žabí orchestr. Kluci se tam eště čvachtali v kalužích. Pak jsme došly do tábora a já jsem se naložila do sprchy.
Verča Policerová, Ještěrky
