„Marti, vstávej!“ Jéje! Mám hlídku. Dneska se mi vážně moc nechce…Nějakou setrvačností jsem se posadila a převzala potřebné nářadíčko od předchozích hlídačů. Zapsala jsem do deníku čas příchodu a teplotu vzduchu. Pak jsem se pomalu vydala na svůj první okruh.
Když jsem jej dokončovala, zkontrolovala jsem, kolik je stupňů Celsia. Nešlo mi do hlavy, proč digitální teploměr ukazuje dvě rozdílné hodnoty. No, nevadí. Nebudu se tím zabývat. S tím si budou lámat hlavu moji nástupci.
Začala jsem vzpomínat na včerejší krásně prožitý olympijský den. Ono je vlastně docela dobré mít hlídku po tak náročném a nabitém programu. Člověk si uvědomí, co vůbec všechno zažil…
Procházela jsem kolem tyče, poté kolem kladiny a musela jsem se smát. Kladina je nejvtipnější disciplína – nikdo nikdy neví, jak se na ní předvést. Nejde o rychlost, ale o krásu. Nejde o plnění stejně daného úkolu, jde o originalitu.
Zahlédla jsem žebřík opřený u vysoké borovice. Až na její vrchol vyšplhal včera fotograf Jára, aby vyfotil celý slavnostní závěrečný nástup.
Popošla jsem zase dál, nad Jerichem se vrhalo koulí a házelo diskem. Zůstali zde jamky po dopadech oněch velkých, těžkých a dost kulatých předmětech.
Při mém čtvrtém kolečku se zvedla mlha a zahalila poslední hvězdu visící nad fotbalovou bránou. Všechny mraky se soustředily na místo východu slunce. Jakoby jej připravovaly na ten slavný okamžik a zároveň zakrývaly než přijde správný čas.
Zadívala jsem se na hříště. Viděla jsem tam naše sprintérské úseky. Úplně jsem zpomalila. Chtěl jsem vyrovnat včerejší nejrychlejší výkony nejpomalejší chůzí mého života J.
Ploužila jsem se k doskočišti. V hlavě mi lítala spousta myšlenek, především myšlenka na skok daleký – letěla jsem a pak dopadla do písku jako do peřiny.
Skoro jsem usínala, tak jsem opět zrychlila krok. Zatím se mraky rozestoupily na obě strany. Ptačích zpěvů přibývalo, měsíc téměř zmizel. Končila mi hlídka…
Marta Sýkorová - sýkorky
Líbí se Vám, co dělá Radost? Pomozte nám dělat RADOST!
