Druhý táborový den ráno, když už jsem na své posteli poprvé spal, přišel na prohlídku Vejbloud. Všechno bylo v pořádku. Řekl jsem mu, že postel nepříjemně vrže. Nic s tím neudělal.
Třetí den, v pondělí, jsem to samé řekl Martinu Kl.. Říkal, že mi vymění rošt a dokonce si to i napsal, aby na to nezapomněl. Během dne jsem pak skutečně viděl nový rošt ze dvou širokých dlouhých prken kolmo spojených třemi menšími opřený o sousední stan. Později se na stejném místě opíral starý rošt podobný žebříku. U postele se válely nařezané kousky provázku, kterými byl přivázaný. Kousky jsem svázal a nainstaloval jako šňůru. Doteď jsme žádnou neměli. Večer jsem z dálky pozoroval Martina, jak odnáší starý rošt do srubu.
Brzy ráno zazvonil zvonek. Převlékl jsem se do plavek a vzbudil souseda. Přesedl jsem si na kraj postele, abych na fanfáru mohl rychle vyskočit před stan. V tom se to stalo. Naráz jsem propadnul asi o 30 centimetrů i s postelí. Zadní část postele se zhoupla asi o půl metru, až spadla košile s ramínkem ze skříně. Přesedl jsem si doprostřed, postel se narovnala a úspěšně jsem se dočkal fanfáry.
Po tůňce a asi půlhodině přiklusal na prohlídku Jelen.
„Pojď dál. Sedni si u nás. Víc na kraj.“ I nenechal se Jelen pobízet. Přesedl si na kraj, při tom jsem si stoupnul…
„Tak to ne, chlapi, já tady nebudu, já jdu pryč,“ řekl Jelen, když poznal moji postel. Stoupl si, vyšel ze stanu a skutečně šel pryč. Po pár krocích se ale otočil a dokončil prohlídku.
Den po Jelenovi přišel na prohlídku Dave, po něm Králík.
V pátek přišel Šídlo.
„Sedni si,“ řekl jsem mu. Sednul si, já jsem si pro změnu stoupnul. Šídlo se pořádně propadl jako zatím nikdo. To ho naštvalo, vzal si ode mě zápisník a na určené místo, stoje ve dveřích, napsal přes pět řádků: „Postel brutálně poškozena! NESEDAT NA KRAJ!!! UPOZORNĚNÍ: ZÁPISNÍK PŘEDLOŽIT JEŠTĚ PŘED STANEM!!“
Hodně jsme se mu s Michalem nasmáli. Namítl jsem, že když zítra předložím prohlídkáři Zápisník před stanem, nebude se o něj zajímat a stejně si nejdřív bez varování, které mu nedám, na postel sedne. Přesto to Šídlo nepřepsal, ještě mi dopsal „PRÁSKAČ“, protože nemohl Michalovi na nic přijít. Upozornil jsem ho alespoň na pavučinu v poličce. Návrh na vlajku čistoty mi nedal jen kvůli posteli. Ten, kdo stavěl můj stan, umístil přední „železo“ moc dozadu a zadní příliš dopředu. Proto se rošt krásně houpe. Navíc ani Martin Kl. ani já jsme neměli čas ho přivázat.
Po Šídlovi v sobotu před olympiádou přišel Woyta, Michalův bratr.
„Na, tady máš Zápisník,“ řekl jsem mu, když byl ještě venku. Zachoval se přesně tak, jak jsem předpovídal: „To mě teď nezajímá, ukaž mi kartáček.“
Vstal jsem, otočil se ke skříni. Woyta si mezitím bez pobízení sám od sebe sedl přesně na ono místo. Pořádně se propadl. Pak mi našel v ešusu stopy po hrachovce od minulého oběda, které jsem neumyl, protože k večeři byly nečekaně dobré makové buchty, na které nebyl potřeba ešus.
„Nesedej si na kraj!“ varuji ho. Stejně si tam sedl a zase se propadl. Pak si nechal ukázat spacáky, sedl si tam ještě jednou, našel mi několik papírků, o kterých jsem vůbec nevěděl (musely tam být od stavěček nebo z jiného běhu), a konečně si sednul na Michalovu „nepadací“ postel. Nakonec mě pochválil, že „nebonzuju“. Woyta je nejlepší prohlídkářem, který nás zatím navštívil.
V neděli přišel opět Dave, napsal „POSTEL JE STÁLE (chlapec je vtipálek) ŽIVOTU NEBEZPEČNÁ!“ Návrh mi nedal, opět kvůli posteli.
V pondělí vykonal prohlídku Viktor čerstvě povýšivsí (nebo poníživší?) z kostelníka na prohlídkáře. Zase jsem nedostal vlajku čistoty, mimochodem Michal také ne. Ten den jsem zjistil, že provázky po prvním zatížení i po složitém shánění a vázání prasknou. Druhou možností, jak spravit postel, je přesunout železa na správná místa. Ve večerním volnu jsem se rozhodl pro třetí, nejjednodušší možnost. Podložil jsem postel prkýnkem téměř správné délky. Už nepadá, nehoupe se, ani… Radši to ještě jednou vyzkouším, než to napíšu… Aha… No, hlavně že to funguje, když je někdo na prohlídce.
Dominik M. z Jelenů, 16 let
Stan Dominika (16 let) a Michala (16,5 let) se stal velkým zážitkem celého tábora. Chlapci měli vždy perfektně uklizeno, všechno poskládáno do komínků a po papírku ani stopy. Ona pověstná postel všemu dodávala humoristický podtón. Při mé první návštěvě bylo vše v naprostém pořádku, až na potutelný úšklebek ve tvářích obou chlapců. Ten ve chvíli mého usednutí přešel v zářivý úsměv, jenž by snesl přídomek škodolibý. Jen bych upřesnil, proč si nikdo z nás nesedl na druhou postel. Pánové si stan rozdělili na dvě poloviny a Dominikova byla vlevo, zatímco pant na dveřích byl vpravo. Tudíž jsme po vstupu usedli na nejdostupnější místo, a totiž Dominikovu postel. Tak jsem po prvním zážitku s houpačkou chlapce pouze upozornil, že postel by měla být opravena. (Což u šestnáctiletého kluka je samozřejmě jeho vlastní povinnost.)
Při mé druhé návštěvě předkládal zápisník již před stanem, čemuž jsem nevěnoval přílišnou pozornost. To byla chyba… Opět jsem přijal místo na vzorně urovnané posteli a po dramatické odmlce jsem přesunul svojí polohu o třicet čísel níže po vertikální ose. Nejsem si zcela jist, že by se to stalo, kdyby Dominik neodlehčil druhý konec. Následoval můj komentář, jenž je k přečtení o pár řádků výše. Když jsem přišel k hochům na svou poslední návštěvu, shledal jsem, že postel je vyspravena půlmetrovým klackem o průměru dvou centimetrů. Působilo to až úsměvně, ale majitel postele to snad považoval za dostatečné řešení. Nutno dodat, že postel nikdy nebyla překážkou k udělení návrhu na vlajku čistoty, ačkoli z článku vyplívá, že Dominikovi to do této chvíle není zcela osvětleno.
Dave, vedoucí
