Kdo hádá TÁBOR RADOST, hádá správně. Je to neuvěřitelné, že mi chalupa v Orlických horách s pěknou řádkou stanů a velkou loukou tolik přirostla k srdci. Navzdory studené tůňce, kterou denně po ranní rozcvičce okoušíme, kondičkám, které nám každý den po svačině ničí naše tělo a nočním hlídkám, jež testují naši statečnost, se sem vracím i několikrát za rok, stále znovu a znovu s velkou radostí a nadšením, že jsem zase doma („Radost je tábor náš, toť druhý domov tvůj...“).
Kdo zažil, ten mi porozumí. Ostatní asi nechápou, co nás sem každý rok táhne. Je to bratrská láska, co tu mezi námi je. Pojí nás láska k táboru, všemu, co se tu děje a dělá, ale hlavním spojením je naše víra a láska k našemu Pánu. Nebýt něj, nikdy se na táboře nepotkáme, a za to mu den co den děkujeme a radujeme se s ním.
A konečně poslední zatáčka a pohled na bílé stanové celty a na spoustu kamarádů, kteří sem přijeli užít si nastávající dny. Zvláště ti, kteří přijeli poprvé, očekávají, jestli se jich někdo ujme. To je na nás rádcích a vedoucích, aby děti hned úplně od začátku až do konce cítily bratrskou lásku. Když ji budou dostávat, rády ji také budou rozdávat. Tak hurá do toho, ať je letošní tábor plný bratrské a sesterské lásky a radosti!
Papája, družinka Ještěrek
