Po dlouhém a náročném posledním táborovém večeru spím jako dudek. Probouzí mě intenzívní bušení kapek deště do střechy našeho Utahu a zvuky budíčku z repráku přímo nad mojí hlavou. „Na rozcvičku? Do kádě? Když venku mrzne a padají kroupy?? NO JASNĚ !!! Kdy jindy!!! Zítra už tu možnost mít nebudu – zase až z rok, dá-li Bůh…“
Probouzím nadšení ve svých dvou malých a ještě mžourajících dětech a se sliby obrovských odměn pro „ledové hrdiny“ se vrháme jen v plavkách a sandálech do venkovního nečasu. Venku kupodivu nikdo není, takže míříme rovnou do kádě. Vítek, Jeník a následně i já provedeme onen každodenní ranní táborový křest a pádíme zpátky do Utahu. Usušit, utřít a na snídani. Odměny za ranní statečnost sice nejsou tak obrovské, zato jsou ale slaďoučké a dobroučké a klučíci pýchou div neprasknou.
Pak nástup v saloonu a následně bohulibý program v kapli a dole v sednici. Rodiče zatím balí kufry, běhají v dešti po tábořišti a sbírají zbytky šatstva a hraček svých ratolestí. Tatínkové pomáhají uklízet stoly, stanové konstrukce a rozebírat horostěnu a vůbec vše, co je potřeba uschovat, aby to mohlo příští rok opět sloužit. Poté výborný oběd – nejlepší za celý tábor, protože je na výběr ze tří chodů z posledních dnů. Olizujeme se ještě dlouho poté a znovu si slibujeme, že už od 1.září začneme opravdu držet dietu a pravidelně sportovat… No a pak už jen závěrečný nástup, hromadné loučení a hurá domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny…Sbohem tábore, sbohem Radosti, sbohem Tentocyre a Tamtoději. Snad už jsme dostatečně tělesně i duševně posílení, abychom mohli s klidným svědomím a radostí říct: „Pošli mě, půjdu já !“
tatínek Radim
