…a vydali se na cestu k poslednímu nedobytému hradu na žamberecku – kde je v životě nějaká stálost nebo jistota?
Ale naštěstí se ukázalo, že je vše dobře zorganizováno, takže jsme stíhali vlaky i autobusy jako v nějakém napínavém filmu a přitom nám zbylo dost příležitostí se pěkně projít a popovídat si o všem možném. Sluníčko svítilo a je to tedy nějakým zvláštním meteorologickým trikem, že nám nebylo moc teplo, ale to se přece na pořádné výlety hodí. Když jsme se na Litici, tak se totiž ten legendami opředený hrad jmenuje, vyšplhali na nejvyšší věž, dohlédli jsme až na Králický Sněžník! Taky jsme se dozvěděli, že je to hrad opravdu královský, neb je to rodiště samotného Jiříka z Poděbrad, a taky všechno o tom, jak to na takovém královském hradě chodívalo.
Až jsme se posilnili svačinami, zbyl čas i na plnění některých námořnických zkoušek; od orientace v terénu, přes překonání žízně až po zvládání mimořádných situací (to když byla třeba přes značenou cestu zřízena pastvina s trošku rozjívenými telaty, ale aspoň jsme zjistili, k čemu přesně slouží objížďky). Ukázalo se ale, že pro spoustu táborníků nebyla žádná zkouška tak těžká jako ta vydržet až do večera do tábora na rozdávání pošty. Ano, ano, nejvíc žízníme po zprávách, vzkazech, dopisech a pokud bychom si směli vybírat, nejlépe po pohledech (tak nás prosíme nenechávejte dlouho čekat).
Byl to prostě den, který stál za to od rána až do večera. Po večerní mši svaté už nikdo neprosil: „Ještě chvilku!“ a všichni zmizeli ve spacáčcích, protože i sedmiletá jitřenka ví, že odpočinek je lék i na uchozené nožičky.
námořník Bětka
