Nenávratně se přiblížil den téměř poslední, přesněji předposlední. Hned brzo ráno se o dokonalý budíček postaraly hromy a blesky. Ze stanů jsme se škrábali ještě za hustého deště. Ale jak říká otec Tišek: ,,Slušný člověk si deště nevšímá.“ A tak jsme si deště nevšímali, a jako každé ráno jsme se vesele rozběhli na louku a pak honem zpátky do stanů, utřít a obléct se do suchého.

Pro děti i pro nás už větší dítka Boží byl dnešek spojený mimo jiné také s cestou za pokladem. Děti měly za úkol najít a vysvobodit  Edmunda - jednoho z hlavních hrdinů příběhu o Narnii - z rukou zlé Bílé čarodějnice. Po cestě se setkaly s obrem, medvědem, faunem, kentaurem, pavoukem, s najádou, dryádou, bobrem, dědečkem...

Bylo pěkné sledovat, jak se děti chovají k těmto bytostem. Starší si za každou cenu musely ověřit, že je to ten a ten vedoucí, naopak ty mladší se málem bály přijít blíž a pozdravit. Tak tomu bylo například u mě- kentaura. Z mé družiny mě odhalily téměř všechny, ale stejně jsem se jim musel zapírat, že jsem to byl já, ještě u večeře, protože si mnou samy nebyly jisté. Nejmladší táborníčky jsem musel dokonce vybídnout, aby ke mě šli blíž, a myslím, že je ani nenapadlo hledat v mé tváři někoho z vedoucích.

Nejvíc se mi líbí na jitřenkáčcích, že není nesnadné je nadchnout pro hru, že ji naplno prožívají a dělí se o radost s ostatními.

Fred z družiny královny Zuzany