Pár slov z kapitánského můstku:
Uběhlo pár dní od chvíle, kdy kapitán lodi „Jitřního poutníka“ Drinian vyzval své věrné námořníky, aby vyhledali nové plavčíky, kteří by byli schopni stát se posádkou jeho lodi. Tak se i stalo. Jenomže noví plavčíci byli nezkušení, často neposední a neobratní. I proto se kapitán Drinian opět obrátil na své námořníky, aby plavčíky připravili k plavbě a naučili je všem dovednostem, které budou na palubě jeho lodi potřebovat. Nebyl to lehký úkol, protože bylo potřeba 
zocelit nejen tělo, ale i posílit ducha. Proto se plavčíci zdokonalovali nejen sportováním při kondičních cvičeních, ale i při hrách, které je vedly k tomu, aby přestali myslet jen na sebe, pomáhali jeden druhému a dokázali své schopnosti použít ve prospěch společného cíle. Často pak nevyhrával ten, který byl první, ale ten, který byl ostatním oporou a dokázal doširoka roztáhnout úsměv na srdci ostatní posádky. Velikost jednotlivých plavčíků nebyla měřena v centimetrech na výšku ale velikostí jejich odhodlání stát se dobrými a platnými členy posádky lodi kapitána Driniana.
Zásluhou zkušených a životem protřelých námořníků vyrůstala z nezbedných plavčíků pomalu, ale jistě, udatná a odhodlaná posádka, schopná bojovat s nepřízní osudu na souši i na vodě. A co je hlavní, jeden každý by dal ruku do ohně za svého kamaráda. S takovouto posádkou si již kapitán Drinian mohl troufnout vyjet na moře vstříc mnoha nebezpečím a úkladům, protože věděl, že se na každého člena své posádky může stoprocentně spolehnout. Je to krásné a povzbuzující vědomí, že z malých plavčíků vyrůstají velké osobnosti a jednou z nich budou neohrožení námořníci. S takovou posádkou je RADOST vyplout na rozbouřené vlny života.
Pár slov kapitána směrem k rodičům:
Již mnoho let je jeden z běhů Tábora Radost, Jitřenka, věnován těm nejmenším táborovým dětem. Pro vedoucí a jejich pomocníky je to práce krásná a povznášející, i když velmi náročná a často vyčerpávající. Největší odměnou jsou pak úsměvy dětí a jejich bezelstná oddanost, se kterou se s námi po těch několik dní vzájemně sdílí. A protože jde o neobyčejně silný zážitek, je snem mnoha vedoucích Střediska Radost být členem týmu vedoucích na Jitřence. Nicméně tento sen se splní jen těm nejlepším z nejlepších. 
Proč o tom mluvím? Protože si velmi vážíme vaší důvěry a skutečnosti, že nám své drahé děti svěříte. Uvědomujeme si, jak velký poklad do našich rukou vkládáte a jak vysoká je naše odpovědnost, abychom vašim dětem umožnili o trochu povyrůst nejen na těle, ale i v duchovní rovině. Jakýmsi malým indikátorem toho, že děláme svou práci dobře, je skutečnost, že zájem o umístění svého dítěte na Jitřence má v posledních letech čím dále více rodičů a bohužel nejsme schopni z kapacitních důvodů všechny uspokojit.
Z pohledu letošní dobíhající Jitřenky musím jako symbolický kapitán lodi Radosti konstatovat, že končí zase jeden z velmi úspěšných táborových běhů, na který budou všichni velmi vzpomínat. Jak děti ve svých vzpomínkách, tak i tým vedoucích a celé vedení Střediska Radost. Svou dnešní osobní zkušeností získanou v celotáborové hře, při které museli plavčíci v malých skupinkách dokázat, jak mnoho se za těch několik dní na Jitřence naučili a jak moc vyrostly jejich dětské osobnosti, jsem s nimi v závěru hry konzultoval jejich výsledky a přitom pozoroval, jak jsou šťastní a odhodlaní růst ve velké a pak ještě větší boží děti. Bylo zjevné, že ta spousta hodin věnovaných přípravě Jitřenky a třeba i jen výchově těch nejmladších členů vedení se bohatě zúročila v těchto dětských srdcích. Není to falešná pýcha nebo samochvála, ale obrovský závazek do budoucna, aby to příště bylo ještě lepší. Zároveň bych chtěl touto cestou poděkovat všem, kteří letošní Jitřenku připravovali, i těm, kteří ji podpořili ve skrytu třeba modlitbou. Tím, že obětovali kus sebe bez nároku na odměnu dokazují, že jsou těmi pravými dětmi Kristovými a věřím, že jednou dojdou své odměny u našeho nebeského Otce.
Symbolický kapitán lodi Střediska Radost - Vít Viki Kubíček
