Ráno kolem 7:00 :
Denní meteorologická správná předpověď z budoucnosti : celý den bude tábor mírně pod mrakem, kolem oběda zaprší, a večer se kvůli dešti bohužel bude muset zrušit druhé táborové matiné.
Cililink! Zvonek zvoní, spaní končí, do plavek se skočí! Zvoní famfára a družinky běží ze stanů křičíc pokřiky. Mufíci jako obvykle první, kamzíci jako obvykle šestí, korupce prostě stále přetrvává i přes přítomnost dálniční policie. Ale nám kamzíkům je to dnes jedno vzhledem k tomu, že máme službu...
A tak následovaly po rozcvičce prohlídky, snídaně, nástup... no prostě klasický předdopolední program. Po mši a broskvové svačině se celý tábor přesunul na slavnostní program na fotbalová hřiště, kde probíhali dispiclíny jako tahání anglána, přetahování, závody na koloběžkách a další pro normálního člověka trhlým se zdající věci. Náramně jsme si to užili, rekordů snad padlo dost a jako dodatek se nám předvedli vedoucí proti vybrané skupině táborníků a to na tahání anglána, přetahování a cimbuří. Vedoucí dokázali že poslední léta na kondičkách strávená většinově mluvením je nikterak neoslabila, a to především svým bravurním výsledkem na cimbuří, kde proti táborníkům zvítězili téměř o 10 vteřin. Ale dost bylo o dopoledni.
Klasicky před obědem jsme se pomodlili modlitbu anděl páně, po které následovalo kuřecí maso s rýží a oblohou, a nakonec delikátním vanilkovým nanukem v čokoládě.
Po odpoledním volnu, ve kterém podrádci neúspěšně plánovali revoluční nástup podrádců jako oficiální hodnosti, následovali kluby, z důvodu deště mírně nepohodlně rozprostřené po všech dostupných krytých prostorách tábora. Z tohoto důvodu nás mnoho zmoklo, ale ještě víc ne. Vzhledem k tomu, že my kamzíci, konkrétně já, jsme na kondičce nebyl(-i), tak povyprávím příběh o naší službě po svačině:
Bylo nebylo, byl na svačinu chleba se sádlem, a chudáci kamzíci schytali službu. A tak všichni dojedli, vrátili hrníčky, ale co bylo nejhorší, všechny ty odporně mastné nože naházeli do vody. A teď kdo se s tím má piplat že? No kdo asi - kamzíci. A tak jsme si vyhrnuli rukávy a začali jsme se máchat v sádelnaté vodě a tahali jsme z ní nože. No a co se nestalo, jak jsme tuhle ohavnou práci dodělali, tak jeden inteligent ( konkrétně já) vylil tu vodu do špatného kanálu a tak... se vlastně nic nestalo, protože je to všechno napojené na stejné roury. Možná tak někdo má po dalším jídle mastné podrážky, pokud šlápl na ten kanál před dřezem. A tolik asi o naší odpolední službě. Jo teda ještě jsme večer stáhli vlajku, ale jinak nic moc extrovního už nebylo. Hlavní je, že jsme se při tom hodně nasmáli, naučili ( to teda míň ) a takové ty věci co rodiče rádi slyší.
A tak po nástupu opět začalo pršet, a tábor se rozdělil na dvě poloviny - ty, kteří šli na hru RISKUJ a ty, kteří šli na besedu s otcem Tiškem. Vzhledem k tomu že my jsme šli na besedu s otcem Tiškem, tak vám o ní něco povím. Otec Tišek, moudrý to muž, nám vyprávěl o svém životě od začátku až po... no skoro asi 80-90 léta. Mě to například přišlo zajímavé, ale byli tam bohužel i lidé, které očividně nejvíce zaujala část, kdy otec Tišek vyprávěl o svých dětských láskách.
A tak skončil den, který se již v naší dimenzi nebude opakovat, ale v našich srdcích zůstane až ... no aspoň do zítřka.
Jan Vojtek, družinka Kamzíků
