Kdo má alespoň trochu sportovního ducha si dnes přišel na svoje. Koukal jsem, jak velkej důraz je dán na fair play a radost z pohybu, víc než na skutečnou rivalitu. Disciplín se stihlo hodně, pro mě by byl asi nejhorší běh do kopce, páč mám tuuze krátký nožičky. Síla rukou se měřila schopností jak se vyšplhat na laně a tyči, tak vrháním koulí, hodem diskem a krikeťákem. Nohy se protrénovaly zmiňovaným během do kopce, ale také na 100 a 60m, skokem dalekým i z místa, a také švihadlem. Bylo dbáno také na estetiku, a tak si zejména děvčata užila cvičení na kladině a přeskok přes kozu. Ovšem vrcholní disciplínou byl Maraton a opravdu obdivuju všechny děti, které ho zaběhly – je to o překonání lenosti a drobných bolístek.

A jak se na to všechno dívá dívenka-marod? Tady je její příběh:

Olympiáda

Zítra bude olympiáda. Tohle jsme se dozvěděli na včerejším večerním nástupu. „No super,“ pomyslela jsem si. Další den nicnedělání a flákání. Teda aspoň pro mě. Mám totiž podvrtnutej kotník. Skoro všichni mi říkají, ty se máš, nemusíš běhat Kanadu (kondiční běh, pozn. Puf a Muf s.r.o.), nemusíš na kondičku, a tak dál. Ze začátku jsem si říkala, jak je to super.  Ale druhý den už jsem toho měla plné zuby. Tak jsem začala i dnes ráno. Naštvaná, že nemůžu nic dělat. A zrovna na olympiádě. Po slavnostním nástupu jsem šla s Peťou a ostatními marody do obýváku. Hráli jsme hry, povídali a kreslili. Nebylo to ale na škodu, že jsme si sedli právě sem. Měli jsme krásný výhled na kluky na tyči, a taky na holky na svahu. Tak jsme fandili a fandili… Taky jsme získali čerstvé zprávy z ostatních disciplín, protože se kolem nás chodili ostatní soutěžící osvěžit z Jordánu. Někteří byli vysmátí, jiní se sotva plazili, ale většinou jim z tváří zářila spokojenost, jak z vlastních, tak z cizích úspěchů. Po obědě bylo krátké volno a pak se zase šlo soutěžit. Prvním odpoledním programem byla štafeta. Tuto disciplínu mám nejradši. Zapojí se celý tým a líbí se mi, že všichni jedou na maximální výkon, nikdo nic nefláká, protože nechtějí ostatní družníky dostat na poslední místo. Po štafetě jsme se my, marodi, šli sednout s Ditou zase do obýváku. Tam jsme dělali psychickou podporu starším klukům, běžícím do svahu. Potom tyč i svah osiřely, a my se šli podívat na kozu. Tam jsme zastihli starší holky, mladší holky a kluky. Při volném skákání se bylo opravdu na co dívat. Pak následovala svačina, a… královská disciplina MARATON. Na rychlý nástup se všichni shromáždili na klučičím náměstíčku, kde Tišek pronesl pár slov a pak se rychle všichni přemístili na fotbalové hřiště a seřadili. Na výstřel se běželo. Když jsem viděla to odhodlání a výraz „vydržím, i kdybych měl vypustit duši“, mi bylo úplně nanic. Jak strašně se mi chtělo vstát a běžet s nimi, nezastavit se a protrhnout cílovou pásku… Nebo jen se prostě zúčastnit a mít dobrý pocit z toho, že jsem to zvládla. Teď je večerní volno, děcka tady chodí ze sprchy a do sprchy, někteří se tu jen tak ospale a unaveně povalují po trávě. Ale pořád tu ječtě vládne taková lehce napjatá atmosféra. Všichni totiž čekají, jak dopadne slavnostní vyhlašování výsledků. Letošní olympiáda se mi líbila nejvíc ze všech, co jsem za svých šest tábornických let zažila. Možná proto, že jsem se na ni nedívala očima sportovce, ale pozorovatele. Byl to opravdu nezapomenutelný zážitek.

Hedvika Jakubíková, 14 let, Žabky

Jo, a abych nezapomněl, mám pro vás krásný příběh o včerejším Matiné! Koukejte:

Matiné

Už je chladněji a stmívá se. Hlasy přírody utichly. Dnes mi to ale nevadí, že skončil celodenní „ptačí“ koncert. Začíná totiž jiný… První krásná melodie začala už druhým Matiné druhého běhu. Nezní tu jen jedna melodie, ale celá banda krásných songů. Nevím, kde se v člověku bere tolik talentu. Ať už to byli ti nejmenší nebo už zkušení muzikanti a recitátoři… všichni se v tento večer proměnili v opravdové mistry a do konce tábora tak zůstanou v ostatních zapsáni. Je krásné sedět a jenom poslouchat! Nechat se unést do jiného světa. Nevím, jestli by mě píseň „Ve vlaku“ nadchla mimo Ameriku, ale tady, mezi lidma, které mám ráda, na místě, kterému spousta lidí říká „domov“, mě to prostě… dostává. Možná jsem měkkouš, ale možná taky mi jen Amerika přirostla k srdci. Děkovali jsme Bohu za tento den, za krásný večer a za to, co nám dal – schopnost učit se a pořád a dál rozvíjet. Tak jak hlasy vystupujících daly dobrou noc celé přírodě, tak i otec Tišek dal požehnání nám a my spokojeně usnuli. Rychle nastalo ticho… „a klubání kuřátek šlo slyšet až sem“…

PS: Prety byla nádherně oblečená ve večerních šatech a Magda Kasalová sedící vedle mě na ni koukala s údivem.

Sára Jánská, 13 let, Veverky

Jsem dneska nějak naměkko… asi si půjdu najít kapesník a zalezu do pelechu:-) Dobrou noc!

Puf