Večer před dnem, kdy se měly konat olympijské hry, jsme si na zpívacím ohníku vytáhli lístečky. Sloužily k rozřazení do skupin. Pak jsme šli spát a všichni se obávali zítřka. Ano, konaly se už legendární olympijské hry. Sice v menším měřítku než normální, ale pro mnoho z nás také jediné, kterých se můžeme účastnit. Soutěžilo se ve skupinách: starší, mladší dívky a starší, mladší chlapci. Po slavnostním nástupu se družiny rozešly na disciplíny, např.: skok daleký, skok z místa, běh na 100 metrů, běh na 60 metrů, hod diskem, švihadlo, šplh na tyč, kladinu, běh do svahu a tajnou dívčí disciplínu Oříškování. K obědu jsme měli knedlíky s borůvkama. Po svačině nás čekala královská disciplína Marathon. Čtyři km dlouhý běh mnozí z nás uběhli za 20 minut, já za 26,20 a někteří skoro za třičtvrtě hodiny.
Večer byl slavnostní nástup, kde se předávaly ceny. Každý z nás vyhrál alespoň dvakrát, protože těch vítězství je pět. První: vůbec se zúčastnit, druhé: soutěžit čestně, třetí: dostat se až do cíle, čtvrté: nezávidět dalším výhru a páté: být jeden z prvních tří. Každé toto vítězství je nadmíru cenné a důležité. Tyto malé olympijské hry byly pro mnohé z nás velkým zážitkem.
Anička (12 let), Lišky
Pod pojmem olympijské hry si asi každý představí velký stadion, plno vrcholových sportovců a vše, co k běžným hrám patří. Ale i takové olympijské hry, sice o trochu menší, se zde konají každý rok. Je to především závod na to, abychom si změřili své síly.
Protože tento rok je tábor zaměřen na jOhanku z Arku, byli jsme rozděleni do skupin podle světců, ke tkerým se Johanka modlila – Markéta, Ludvík, Kateřina, Dominik.
Tyto skupiny mezi sebou soutěžily v počtu nasbíraných bodů. Jinak se normálně soutěžilo v kategoriích: starší, mladší dívky a starší, mladší chlapci. Předháněli jsme se v různých disciplínách, například ve skoku dalekém, běhu na 100 metrů, kladině, švihadle, štafetě, tajné dívčí disciplníně oříškování a jiné. Po svačině se běžel Maraton. Byl dlouhý asi 4 km. Někteří ho zaběhli s časem pod 20 minut a jiní dokonce i nad 45 minut.
Při těchto hrách si každý zkusí jaké to asi je při těch opravdových. Nemusíme vyhrát první místo a přesto můžeme být šťastní. Můžeme vyhrát několika způsoby. A to je někdy dokonce i lepší – zvítězit sám nad sebou.
Míca, Lišky
Ještě nikdy a nikde jsem neviděla (nezažila) tak úžasné olympijské hry. Tak originální a hlavně slavnostní, atmosférou se podobající těm opravdovým.
Už večer před oním velkým dnem začíná tato výjimečná akce. Sešli jsme se v Jerichu u ohně, začli zpívat a hrát na kytary. Už při večeři se proslýchalo, že tu má někdo připravenou scénku. Po několika odzpívaných písních jsme opravdu uviděli ty velké herce. Jeden s černým páskem, mečem a ručníkem přes rameno; druhý nebo spíš druhá s dekou a třetí se sukní – vypadá to na zakletou princeznu. Za chvíli jsme uviděli víc, než jsme očekávali – rýmovanou, skvěle připravenou pohádku, ke které zkrátka není co dodat. Snad jen to, že byla opravdu perfektně zrýmovaná, úžasně zahraná, sem tam i velmi veselá a hlavně sklidila velký potlesk.
Zaznělo znovu několik krásných, třeba i složených zde na Americe. Poté se všichni uklidnili, ztišili a do toho naprostého ticha začal o. Tišek předčítat příběh o Muži a psovi (pozn. red.: z knihy Král vlků). Byl to velmi dojemný příběh, nikdo ani nedutal, někteří schováni pod dekou tajně ronili slzy. Téměř každý se do toho vžil a s Tiškovým přednesem si dokázali docela všichni představit litujícího psa, který nešťastně vyje na odplouvajícím parníku a skleslého muže, který pak psa hledá a nelézá už pouze příběh o psovi, který všechny miluje, hlavně děti. Ale nejvíce se touží vrátit do svého domova. Pes umřel, když se pustil za parníkem odplouvajícím domů, ke svému pánu, dostal se totiž mezi vrtule parního stroje…
Tak to bylo krátce o tomto příběhu, ale vraťme se zpět do Jericha, tam už se zase zpívají písně. Šťastná a příjemná atmosféra se zde ještě více podporuje a zdá se, že to vše nikdy neskončí.
Zpěv se pomalu ztrácí do ticha a do Jericha (nyní Orleáns) vbíhají stoupenci Johanky z Arku, porážejí Anglii a radují se. Oslavují, jen Johanka se modlí a děkuje Bohu. Najednou slyším hrát hudbu, nejdřív potichu pak je hlasitější a hlasitější! Při stoupání hlasitosti hudby se začínají kolem Jericha objevovat svatí. Je to tak slavnostní, zároveň tajemné a kouzelné…
Tu promluví jeden ze svatých: ,,Jsem svatá Kateřina…“, druhý je sv. Ludvík, byl tam ještě sv. Dominik a Markéta. Nakonec promluvil archanděl Michael: ,,Posiluji Johanku ve víře.“ Všichni byli oděni do bílého roucha a v rukou drželi hořící pochodně. Nakonec jsme si z mističek vylosovali jméno některého svatého; rádcové zapsali, kdo u kterého je. Všichni jsme se rozloučili a hurá do spacáků. Já jsem nemohla ani usnout, jak jsem byla nedočkavá a zvědavá.
Budíčéék!! A honem do plavek, na hřiště a rychle do tůňky! Musím se ještě naposledy před Olympiádou pořádně protáhnout, dotrénovat poslední nedostatky, v běhu do tůňky i zpět. Dnes je malá změna, nejprve máme slavnostní mši svatou, až poté snídani. A taky má svátek náš papež Benedikt XVI. Na nástup jsme se shromáždili na hřišti a seřadili za ,,naše“ svaté. Byli opět oděni v bílém, v rukou měli pochodně a ceduli se svým jménem. V zástupu jsme se potupně přesunuli na chlapecké náměstíčko, kde jsme se seřadili vedle sebe. Vztyčili jsme vlajky. Martin Klumpar zapálil slavnostní olympijský oheň, který mohutně plál do výše nad naše stany a svou důležitostí připomínal také důležitost olympijských her. Nakonec nám všichni vedoucí popřáli hodně štěstí a s každým si podali ruce. Tak byly olympijské hry zahájeny.
Marťa (13 let), Ještěrky
