Příběh číslo jedna shrnuje celý první den
Jednoho sobotního odpoledne vyjel náš autobus na tábor Radost.
Bylo tu mnoho nováčků, kteří jeli na tábor poprvé a ještě víc táborníků, kteří ho navštívili už mnohokrát předtím. Jak autobus jel a jel, tak se začínal měnit ráz přírody a rovinky se stávaly velkými kopci a zarostlými horami. Až jsme dojeli do Orlických hor a namířili jsme si to přímo na samotu Ameriku.
Atmosféra byla hned ohromná, až na častý déšť, který nám znesnadňoval seznamování. Většina stanů byla naráz ověšena velkou spoustou oblečení. Tábor jsme zahájili rozdělením se do družinek. Každý se ocitl v nějaké a hned se navázala nová přátelství, která se jen tak nerozdělí.
Poté jsme si nastoupili na klučičí náměstí a při hymnách byl oficiálně zahájen tábor. Vedoucí nám řekli základní informace o denním pořádku a po skupinkách jsme odešli získávat nové informace o tom, co nás čeká. Večer jsme zakončili společnou mší a později, kdy se už někteří z nás odebrali ke spánku, i večerním zpíváním. Po večerce zavládl nad táborem klid, už jsme jen čekali na další den.
Stáňa z Berušek
Druhý příběh nám přiblíží stezku odvahy
Po táborovém ohni nás čekalo milé překvapení, které snad nikdo nečekal. To překvapení bylo zkouška odvahy. Tento rok se mi líbila snad nejvíce za tu dobu, co sem jezdím (no, spíš co si pamatuju).
Ještě u ohně jsme byli rozděleni do pěti skupin, kde byli většinou holky i kluci. Každá skupina dělala něco jiného (alespoň si to myslím). Naše skupina se měla sejít u venkovního kostela a taky se sešla. Poté nás zavedli na piškvorky, kde nám otec Martin předčítal dobrodružný příběh o potápěči s rozdrcenýma nohama. Byl opravdu skvělý. A konečně jsem se dočkala i dlouho očekávané zkoušky.
Rozdělili nás na kluky a holky a my jsme putovali kolem Ontaria přes palouk až jsme došli k louce končící lesem u které vede trasa Tour de France. Chodilo se po určitém čase a každá holka sama. Cestou mě vedl provázek přivázaný ke stromům a poté zářivá světélka. Vyšla jsem z lesa a nahlásila jsem se ve Vigvamu. Bylo to opravdu skvělé a dala bych si to klidně znova, vy snad ne?
Kája z Ještěrek
A další dva příběhy o fenoménu zvaném tůňka
V pondělí v 7:35 byl budíček, následovala ho tůňka a běh do tůňky. Byli jsme dnes dokonce první. Takže rozcvička byla krátká :-). Na rozcvičce jsme běžely kolečko kolem hřiště a cvičily. Než nás poslali do tůňky, tak jsme museli udělat kotrmelce. Pak jsme běžely do tůňky. Cesta byla kluzká, takže jsme běžely pomalu. Když jsme doběhly, tak jsme skočily do tůňky a potom běžely na spátek.
Anežka z Vlaštovek
Ráno v 7:30 nás probudily vedoucí a šly jsme před stan v plavkách (a zakřičely jsme náš pokřik). Po pokřiku jsme běžely nahoru (samozdřejmě kolečko), pak jsme se rozcvičily a pádily dolů. Běžely jsme (naštěstí na cestě) po kamenech. Cesta byla velice prudká, takže jsme utíkaly opatrně.
Když jsme přiběhly k tůňce, odložily jsme si ručníky a boty. Nastala strašná chvíle, protože tůňka byla ledovější než včera. Nakonec jsme se přemohly a namočily jsme se až po krk. Byla to strašná chvíle, ale hned jsme se vynořily. Byly jsme šťastni, že už můžeme být venku. Vzaly jsme si ručníky a pádily zase nahoru se převléct. Zahřály jsme se při snídani, protože jsme pily teplý čaj.
Barunka z Vlaštovek
