Třináctý táborový den byli táborníci, rozdělení do průzkumných družin po čtyřech, vysláni naším knížetem Václavem na cestu po hranicích české země, aby zjistili, jak se českému lidu daří a jaké jsou jeho radosti i starosti.
Hned první zastávka družin vyslaných na výpravu ale ukázala, že ač se Václav snaží seč může, není vše stále v úplném pořádku. Jakási žena je prosila, aby vykoupili z otroctví jejího manžela. Bylo proto potřeba vyrýžovat z potoka černé zlato, za které mohli u nedalekého otrokáře vykoupit zotročeného muže.
Na druhém stanovišti je čekal mnich, který prosil kolemjdoucí, aby pomohli obrátit pohanské modly v okolních skalách. Děti prohledaly okolí a všechny modly, které našly, označily křížkem, čímž je posvětily a zbavily jejich temné moci.
Po chvíli cesty ovšem zastavoval knížecí družiny další mnich, který měl problémy, tentokrát se křtem mnoha zájemců o přijetí pravé víry. Děti musely nabrat do injekčních stříkaček vodu a trefit s ní cíl.
Čtvrtý problém, jemuž musely čelit byl pastevec, kterému se rozuteklo stádo volů, určených jako tribut pro německého panovníka Jindřicha Ptáčníka. Ačkoli louka, na níž se volové rozutekli byla velká, podařilo se všechny voly zase zahnat zpátky do jejich ohrady.
Na další cestě číhal na úzké lávce přes velké jezero bandita, který odmítal nechat kohokoliv projít. Naštěstí měli všichni knížecí vyslanci na rozdíl od bandity pro strach uděláno a když se na něj rozběhli, bandita před nimi buď utekl, nebo sám od sebe skočil zbaběle do vody.
Jsme u jižních hranic, kde se podařilo družinám navštívit maďarského chána a díky Boží prozřetelnosti se podařilo pomocí diplomacie zabránit krvavé válce. Chán souhlasil, že nechá české knížectví na pokoji, přestože by jej mohl napadnout a zničit a družiny, zas o něco klidnější, vyrazily na další cestu.
Sedmým úkolem bylo pomoci při přenesení ostatků svatého Víta ze Saska do Prahy. Přestože byl relikviář těžký a terén náročný, podařilo se všem úspěšně pronést nosítka i s Vítovými ostatky na místo, kam patří.
Severní hranice je celá rozbahněná a tak museli táborníci poslepu překonat táhlý úsek naváděni jen tenkým provázkem, který zde kdysi dávno zanechal jakýsi poutník.
Blíže se ke konci své cesty narazily družiny na rozestavěný kostel, kterému však chyběl zvon na věži. Naštěstí měli děti ještě dost síly, aby vytáhly jednoho z nich nahoru na zvonici, kam dotyčný umístil posvěcený zvon.
Nakonec nedaleko Prahy narazily děti na arabského kupce, jemuž nebylo rozumět ani slovo. Pomocí komunikace rukama – nohama se jim ale podařilo zjistit význam něčeho z toho, co říkal, a tak mu táborníci napsali na papír některá slova, aby se mohl aspoň trochu domluvit, až přijde do Prahy na trh a aby jej nikdo lehce neošidil.
Po příjezdu do Prahy pak čekala družiny už jen hostina a oslava jejich úspěšné cesty.
Woyta, družinka vedoucích
