Děkujeme, že jste prostřednictvím internetu s námi a myslíte na nás na táboře. Dnes jsme vyvěsili první textové zprávičky z Knihy návštěv, táborníci mají k dispozici papírová udělátka, pomocí kterých budou moci také odpovídat.
Máme se báječně, pokud jde o počasí, patrně mnohem lépe než v jiných končinách naší vlasti, kde se právě také schovávají mraky: inu na horách je o trošku příjemněji. Slunko má pálit i zítra, což by byla minimálně z poutního hlediska výhra, protože kdo by měl chuť tísnit se o poutní mši svaté v kapli...
Ale zítřek se ještě nenarodil a já chci psát o svých zážitcích z dneška, jak jsem si je poznačila do sešitu a jak se skutečně staly a ne, že ne.
Textík praktikanta Sama je čistá pravda, jenom já bych je patrně nadepsala "Jak otec Martin při liturgii plakal". Otec Tišek patrně chtěl rozhodnutím, že se bude při mši okuřovat, dodat nedělní mši důstojnosti a vážnosti. Kdepak. Okuřovali Bloud a Martin Kl., profíci, kteří budou vzpomínat. Jak se jim kadidelnice vznítila skutečně uprostřed proměňování. Jak tomu Bloud nejprve nechtěl uvěřit, ale pak musel vyskočit z kolenou jako atlet z nízkého startu (já si vzpomněla na jeho sportovní výsledky, když byl naposledy táborníkem) a pálit k blízkým umývadlům. Tomu říkám pohotovost. Hned se vrátil, ale ministrantova kabelka chtěla chytnout zas. Tentokrát to zvládl vlastním fukarem. Celou dobu byl jediným hercem na scéně, zatímco kněží statečně pokračovali v eucharistické modlitbě. Před tajemstvím víry ale potřebovali pauzu i oni. A nazávěr: Vzdejme Pánu díky, doutnající oheň, láska neuhasí... (Poznámka: Žádné strachy, s ohněm na táboře zacházíme velmi opatrně, vlastně vůbec. Je sucho, ze kterého máme respekt. Takže tak.)
Dále bych chtěla podat zprávu o tom, že táborníky soustavně napájíme, aby horko nezanechalo nějaké následky. Každý při tom postupuje jinou metodou. Osobně mě trochu překvapilo, ještě sedíc u stolu po svačině, když se naráz uprostřed kondičního cvičení kolem prohnal doslova celý tábor k barelům se šťávou. Inu Jelen neprozřetelně řekl, že se po 1. bloku cvičení mají děcka napít. A tak tedy na zatroubení šli. Všech 112 s vedoucími. Vychutnávali si tu anarchii co u napajedla zavládla a rozvraceli morálku kondičky.
V podvečer přišel čas na první poradu s rádci. Jsem v šoku: všichni si přinesli sešitky na zapisování poznámek z porady. Potom jsme odzvonili na růženec. Kostel se zaplňuje od předu, to nevíte? Očividně to nepřijal za vlastní táborník Jakub No., který se přes pokyn rádce nechtěl zvednout ze zadní lavice a odmlouval. Tak jsem se do toho vložila a Jakub mě umrtvil hláškou, že chce sedět co nejblíž jídlu (rozuměj jídelně). Mám zpětnou vazbu, jak to nakonec po růženci při večeři dopadlo. Jeho rádce a podrádce se předháněli, kdo sní více obložených chlebů. Podle Jakuba jich rádce "dal" osm a podrádce devět. "A teď je jim blbě, ha ha."
A to víte, že máme na táboře novou družinu? Jsou to slepice. Vím to od vedoucího, který v době dívčího sprchování šel okolo a přísahá, že "všechny malý holky nacvičovaly kdákání jako slepice". Příčinu jsme zatím neodhalili.
Rozloučím se ale optimisticky. Na táboře ještě platí nějaký řád. Když byl při nástupu pozor, ukázalo se, že jej respektuje i fotograf Fred, který právě vylezl na vysokou borovici. Jednou rukou se družel a jinak byl v té výšce úplně v pozoru. Tak přeji pěkné chvilky u fotogalerií.
Dobrou. Mariana, vedoucí běhu
