Milý deníčku,

Dnes se mi stala podivná věc. Když jsme jeli s rodinou do Brna na autobus, který mě měl dovézt na tábor Radost, začalo všechno. Prvně jsem si zapomněla všechny kufry, potom jsme zapomněli moji tříletou sestřičku doma a nakonec ta nejabsurdnější věc, nemohli jsme najít naše auto. A vůbec nikoho nenapadlo podívat se do garáže. Když jsme ho nakonec našli (samozřejmě v garáži), vyrazili jsme konečně na cestu (asi se třičtvrtěhodinovým zpožděním).

Dorazili jsme do Brna. Vyložili jsme kufry a vyrazili na zastávku. Potom dlouhé loučení s maminkou, menší pusinka s tatínkem, nechtěné obětí s bratrem a vřelé obětí s mladší sestřičkou (tou, co jsme zapomněli doma). Když jsem nastoupila do autobusu, sedla jsem si ke zvláštnímu asiklukovi, který se díval z okna. Vyjeli jsme. A najednou se ten asikluk začal zeslíkat! Ale jenom mikinu, čepici a šátek. A já zjistila, že vedle mě sedí želé medvídek! A červenej! Toho mám nejraději…

Hned jsme se začali seznamovat. Řekl mi, že se jmenuje Lůďa Dobrá mňamka, a že bydlí v jedné ulici v Praze (samozřejmě v Medvídkově). Já jsem se mu taky představila a potom jsme si povídali celou cestu autobusem.

Cestou k táboru Radost (pořád v autobuse) jsem hledala mobil a nemohla jsem ho najít. Začala jsem mít na krajíčku, ale Lůďa se hrdinsky vložil do věci a našel můj mobil v tajné kapsičce v mém batohu!

V záchvatu radosti a vděčnosti jsem mu dala pusu na tvář. Bohužel jsem Lůďovi omylem vycucla celou želatinovou tvářičku. Byl vážně dobrej! Úplná mňamka!

Milý deníčku, ještě teď lituji, že jsem Lůďu snědla v autobuse. Měla jsem si kousek nechat na potom…:D

CILILILILILILINK!

Probudila jsem se a hned mě oslepilo světlo. Když jsem si na světlo zvykla, zjistila jsem, že jsme na táboře a že je budíček…

Když jsem v odpoledním volnu přemýšlela o Lůďovi, zjistila jsem, že on, autobus a všechno, co jsem viděla, byli jen výplody mé fantazie a všechno to byl sen…

KONEC!

Pozn.: Lůďa = můj plyšový medvídek ležící v mé posteli doma

Heluš Řezáčová z Lišek