Když jsme se ráno probudili, všechno vypadalo docela normálně, jen se trošku podezřele kabonilo (ale z toho mráčku nakonec nebylo vůbec nic). Rozcvičku i raní osvěžení už všichni zvládli s klidem rutinérů a snídaně byla sice vydatná, ale vlastně jako vždycky. Až při nástupu se všechno vyjevilo.
Rytíř Vojta vysvětlil úplně všechno: proč se sportuje a soutěží, jak se hraje fair play, jak poznáme rozhodčího a že pokud si někdo nevšiml, tak ať si všimne, že na stožáru visí olympijská vlajka. Olympijská myšlenka „nakazila“ nás všechny, jen jsme si nebyli jistí, jak to přesně bude a jestli to zvládneme. Rytíři mysleli i na naši nejistotu a názorně předvedli, jak na kterou atletickou disciplínu (dispiclína se neříká). 
Takže to zvládneme – protože krikeťákem hodíme určitě bezvadně, skáčeme přece pořád, s tyčí jsme se už seznámili, švihadlo je vlastně přerostlá tkanička, čili běžná věc, a v marathonu to klidně natřeme i figurantovi, rytíři Standovi. Nakonec jsme mohli složit olympijský slib do rukou otce Tiška a stvrdit tak, jak dobře chceme závodit.
Před zahájením samotného sportování se ještě všechno vyměnilo – na chvíli nebylo úplně důležité, jestli patříme do družiny Lucinek či Petrů, protože jsme vytvořili z gruntu nová sportovní družstva. Mladší dívky se potkaly v Západním hvozdu, starší při Bobří hrázi a hoši se rozřadili mezi Berunský brod, zástupce Veverčího doupěte a Výspu u lucerny. Každé družstvo pak také dostalo přiděleného trenéra, který mladým sportovním nadějím pomáhal při prvním významném startu v kariéře.
A pak se závodilo! Padaly rekordy a publikum bouřilo. Bylo pěkné, že jsme mohli dělat publikum sami sobě a učit se tak fandit si navzájem. Ono to není jen tak, když vám rybička ne a ne skočit na háček, když míříte ze všech sil a dřevěný panák uhýbá, jako kdyby náhle ožil; když se nemůžete trefit na odrazové prkno a přitom jiným se třeba daří skočit, až se jim od pat písek práší. Ale nakonec jsme to všichni zvládli; i záludný létající talíř, který není jednoduché napoprvé uchopit, i překážkovou dráhu, i trefit se kruhem na tyčku, dokonce i vyběhnout prudký svah u Slalomku.
Přirozeným sportovním vyvrcholením celého dne byl marathonský běh. Mnozí se obávali, zda jim vystačí síly, ale pod dohledem zkušených trenérů se přece neměli čeho bát. Správný trenér přece pozná, nač kondička jeho svěřence vystačí, takže jsme se do běhu mohli všichni pustit naplno. A byl to tedy závod. Vítr foukal a cuchal vlásky, startovní čísla se třepotala, jak běžci prudce oddychovali, protože byly-li předchozí závody napínavé, tady šlo o veškerou sportovní čest. Škoda, že vyhrát mohlo opravdu jen pět.
Slavnostní vyhlášení výsledků se protáhlo až do šera, ale ta sláva se musela prožít se vším všudy. Aspoň bylo lépe vidět, jak fotografové nešetří svoje náčiní. Ještě teď vidím tváře nejlepších ozářené bleskem a slyším tleskání a jásání. A kdybyste viděli ty diplomy a medaile! Je jasné, že olympijská medaile se nevyhrává každý den.
Ale i tento den se nachýlil, a když jsme zalézali do spacáků, byla už úplná tma. Asi každý si vzpomněl na DOMA a přišlo mu trošičku smutno. Půlka tábora je nenávratně za námi. Cože? Půlka tábora? Ale vždyť my jsme toho ještě tolik nestihli! Takže dobrou, neztrácet čas a rychle spát.
Prosím tě, už tu baterku zhasni!
rytířka Alžběta Lukasová
