Víte, začalo to už včera. Šířilo se to rychle a Marijánka tomu nemohla zabránit, a tak na večerním nástupu řekla: „Zítra je výlet.“ Tišek ji poopravil a doplnil: „Nenazývejte to výletem, ale poutí. Jde se totiž na pouť do Neratova.“
Dnes jsme se tedy vydali rozděleni na skupiny nejstarší, starší, mladší a nejmladší. My nejstarší šli tou nejdelší cestou. Cestou jsme šli směrem na pevnost Hanička, také jsme se setkávali s kopečky dolů a nahoru, s kamínky, které rychle napadaly do bot, blátu se zalíbilo na mých botách. Hlavní je to, že nespadla ani jedna kapka. (Nic proti, ale asi to bylo tím, že počasí nezařizoval Jimy a taky tím, že to tentokráte nekoordinoval Enca.)
Na místě se ukázalo, že do té naší vysněné sámošky se vejde jen pět lidí. Asi po dvaceti minutách jsme se všichni vystřídali. Byli jsme spokojení, do konce týdne budeme mít sladkosti. Po chvíli nám spadly koutky, protože Síďa sdělil, že za 45 minut začíná mše, takže musíme držet půst. A tak se šlo na kopec, kde stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie. Mše začala, nevím jak ostatní, ale já jsme měla co dělat s tím, abych neusnula. Po mši nám páter Josef Suchár (mimochodem nebyl suchar, ale ukázalo se, že je to vtipálek) vyprávěl o kostelu zábavnou formou a trpělivě odpovídal i na ty nejzáludnější otázky od malých zvídavých kluků. K obědu jsme dostali párky s rohlíkem, kečupem nebo hořčicí. Měli to moc dobré.
Na zpáteční cestě jsme se pomodlili růženec a vše utíkalo rychle po asfaltce. Procházelo se přes Bartošovice v Orlických horách. Po návratu jsme u brány složili píseň (tu si, myslím, budete moci poslechnout na webu v audio záznamech) a vrátili se do tábora. Dnešní výlet neboli pouť byla fakt super.
Anežka Krejčová, Vlaštovky
