Inu, žijeme v rušné době. Vše se zrychluje a jeden by snad řekl, že bude mít více času. Na to důležité, to, co má opravdovou hodnotu; třeba být s přáteli, udělat něco málo pro své zdraví, přiživit svůj duchovní život, přispět ke společnému dílu... 
Ale opak je pravdou. Přestože mi cesta místo dvou hodin trvá jen hodinu a půl, přestože mám mobilní internet a vše si vyřídím na cestách, přestože vím, kde se co právě teď děje, vůbec mi to nepomáhá, akorát začínám mít pocit, že už jsem dostupný pro každého kdekoliv a kdykoliv. Už neexistuje žádný můj čas. A do toho všeho ten šílený vír událostí spojený s každoročním vyvrcholením školního roku. Už nevím, kde mi hlava stojí. Prázdnin se nejspíš nedočkám.
Avšak snad se na to jen špatně dívám. Snad jsem jen zapomněl, že kalendář a mobil nejsou mými pány, ale služebníky. Že škola už brzo skončí, že už brzy přijde doba prázdnin a s nimi už i první, druhý a třetí běh tábora. Jsem přeci pánem svého času! Nakonec si dokonce uvědomím, že když trochu máknu, tak vše nezbytné si ve škole odbudu už předposlední týden. To nezní špatně, jen dva týdny dřiny.
A co pak? No pak přece pojedu na stavěčky. Tak pojeď taky.
Těším se na Tebe!
Majkl
