A je to tady. Dlouho očekávaný druhý běh tábora Radost započal svoji dvoutýdenní cestu. Po slavnostním uvítacím prvním dni jsme ulehli ke spánku plni očekávání na v pořadí druhý den naší „dvojky“. Pokud bych měl mluvit za sebe, tak jsem okusil tento den již v samotném počátku, poněvadž jsem byl poctěn střežením našeho amerického kraje, našeho druhého domova. Hrdě vyzbrojen svítilnou a poplašným zařízením, kdyby někdo opovážil se poskvrnit naši půdu, kráčel jsem v době, kdy slunce ještě odpočívalo, po tábořišti. Bylo to sychravé a chladné ráno, ale mělo něco do sebe. Ten horský vzduch dráždil mé nosní dírky a tma, která byla všude, nabádala mě ještě k větší ostražitosti. Když má povinnost skončila, předal jsem štafetu a ulehl jsem zpět do svého pelechu a během několika okamžiků jsem se ocitl v říši snů.
Jak ten čas rychle utekl a najednou se táborem rozléhá kravský zvonek, který jakoby všem jasně říkal: „Už ani minutu ve spacáku, lenoši!“ Celý tábor se v mžiku probudil ze snu a ze stanů se začalo ozývat vzrušené šeptání, šustění a zvuk rozepínajícího se zipu. Celým táborem se jako blesk šířilo napětí. Všichni byli připraveni na fanfáru, která zahájí druhý táborový den. Někteří nedočkavci již vybíhali ze stanů, ale pohotovými vedoucími byli zahnáni hned do svých doupat. Konečně se rozlehla znělka a všichni rychlejší než blesk vyskočili ze svých stanů. Byl to závod s časem, bojovalo se o setiny sekundy, ovšem nejrychlejší byla skupina Kamzíků. Vedoucí nás chvíli potrápili při rozcvičce, a poté nás družinku po družince pustili do tůňky. Byla to naše první tůňka, pohled na ni mi oživil dávné vzpomínky. Pomalu k ní, pomalu s respektem, už jen krůček. Už jsou nohy ve vodě. Teď se jen odhodlat. Tak na tři skočím. Raz, dva, třííí… Ve vzduchu se mihne postava a pak se jen ozve zvuk velkého žblunknutí.
Tak jsem to zvládnul, pokračování zítra. Rychle se usuším a utíkám do svého stanu. Po cestě všechny zdravím a na všechny se usměji. Poté je vše podle původního plánu. Rychle vyčistit zuby, uklidit si ve stanu. Potom se naši vedoucí přijdou podívat, jak nás to doma maminky učili skládat si oblečení do komínků. No moc nám to nejde, ale třeba se zlepšíme. A teď hurá na snídani. Kuchařky nám připravily vánočku s marmeládou a kakao. Kdejaký „měšťák“ by nad tímto ohrnul nos, ale my Radosťáci jíme, co nám dají a pijeme, co nám nalijí. Když poslední z nás dojedl, sešli jsme se k rannímu nástupu, vytáhli jsme vlajky, řekli si, co jsme museli, a hle, tu se před námi zjevili mnich ze Spoleta a purkmistr. Mnich promlouval do duše purkmistrovi, ale ten považoval jeho nápady s ustanovením Spoleta za město za hloupé a bláznivé. Nástup se nachýlil ke konci a všichni se odebrali ke slavení nedělní mše svaté.
Dominik Dobrozenský, Racci
Líbí se Vám, co dělá Radost? Pomozte nám dělat RADOST!
