Mnozí z vás, čtenářů těchto řádků, znáte tu velkou směsici pocitů, se kterými se nyní potýkáme. Je to velká radost ze společných prožitků, skvělých přátelství, výkonů dětí, i mnohdy překonávání se nás, dospělých; radost z našeho postupného růstu po malých či velkých krocích, radost z toho, co nám Radost – toto místo nabízí a co my rádi a plně vyžíváme; radost při hrách, práci, odpočinku i při společné modlitbě.
Cítíme velkou vděčnost všem těm, kteří společenství Tábora rodin tvořili. Rodičům a jejich dětem, pomocníkům- treperendám, našim kněžím...
Cítíme velký vděk Bohu, který nás sem postavil a s nímž jsme se snažili i zde být. Ale co cítíme určitě všichni, je i smutek. Zase něco moc pěkného končí. A rok je tak dloooouhý… Nebo krátký? Co myslíte?
Věřím, že parkrát za ten rok znovu uvidíme duhu a v našich srdcích vyvstane už jen moc milá vzpomínka i na letošní společné chvíle. Děkujme za ně!
Ajka Holíková
P. S.: A pamatujte: Neboj se, jsem s Tebou!
P. P. S.: ...no tak určitě…
