Začalo to vlastně už první tůňkou. Ani jako vedoucí si ji nikdy nenechám ujít, a proto jsem se do ní vrhl hned, jak jsem mohl - tedy hned v něděli ráno po příjezdu. Ta byla! Lahoda. Trošku jsem se otřepal, vyjdu na břeh našeho ranního minirybníčku a ...
"Kde mám brýle?" Určitě jsem je měl na nose. Už jsem je nenašel. Začala velká pátrací akce. Druhý den ráno jsem vyrazil ještě před táborníky, zahrát si na potápěče. Ani v čisté vodě jsem však nic nenašel. Ani Šídlo - a nehledal jak já brýle bez brýlí...
To už bylo úterý. Třetí den od oné závažné (nikoli však tragické) události nás čekal výlet na Pastvinskoiu přehradu. A jelikož děti, promiňte, táborníci, se bez brýlí ve vodě taky těžko hledají, zamířily mé kroky raději k doktorovi - na oční. Následovaly další do optiky a do tábora jsem se vrátil, no, o necelé tři tisíce lehčí. Ti optici si ale žijou, z cizího neštěstí! I přesto jsem je šel ještě hledat. Většina táborníků byla ještě na výletě, vypravil jsem se tedy ještě jednou na hlubinu. Nenašel. Smířen s krutostí života jsem pustil tuto věc k vodě. Teda, chápete, brýle už tam byly, ale zkrátka, nechal jsem to plavat.
Äž dnešní vedro - je čtvrtek odpoledne - nás vyhnalo znova k vodě. "Cože, Maruška, to není možný! Jak je mohla najít? Vážně?" Bylo to tak. Rozběhl jsem se dolů a Maruška měla skutečně v ruce ony ztracené brýle. Volejte sláva a tři dny se radujte! Slíbil jsem sice za nalezení půl princezny a království za ženu, ale Marušce - skromné to dívčině - stačila kytka a nějaká drobnost. Ach, jakou ta mi udělala radost!
Standa Juránek, vedoucí
