Službu "býti a žíti spolu" zprostředkovává Středisko Radost, za totality Tatranský nový domov, do třetice - chcete-li - otec Tišek se spolupracovníky, už čtyřicátým prvým rokem.
Jací jsou podle nás, "starců" mladí lidé? Nejprve táborníci a tábornice: 
Ti nejmenší jsou stále stejní. Tabula rasa. Nadchnutelní, žasnoucí, stále při chuti, aktivitě, přímočaří. Samozřejmě už v šesti se pozná, zda je rodina harmonická nebo zda třeba jeden z rodičů chybí nebo chybí dobrý vztah mezi nimi. U sedmiletých se rychle pozná, jestli sedají často u počítačových her; v osmi už musí vedoucí připravovat pečlivěji program, tak, aby zaujal. Vždyť už toho ta mláďata tolik viděla ...
A co odrostlí táborníci - praktikanti a instruktoři?
Mladí lidé chtějí naši pozornost a umí za ni být vděční. O trošku starší mladí lidé jsou často schopni velmi věrných a vysokých výkonů, ochotni pracovat do úmoru, riskují nevyspání, jen aby se něco dobrého podařilo. Jsou ale také velice citliví na dobré slovo, na pochvalu; když se jí nedostává, uzavírají se a zařizují se podle sebe. Přitom zapomínají sami chválit. Mladí lidé jsou dobrými hudebníky, instrumentalisty, velmi přirozeně využívají moderní techniku. Často ale nedokážou sami vážit a vybírat, rozezpívávat, učit druhé. Nabídnout své umění.
Mladí křesťané nemají dnes problém uvádět modlitbu, vést řeč, formulovat. Titíž lidé neumějí často dobře číst a v písemném projevu dělají neuvěřitelné hrubky. 
Mladí praktikanti a vedoucí jsou často organizačními profíky, o jakých se nám nesnilo. Mají však také svoje hranice ochoty. Poslední odpovědnost je něco, co často děsí.
Všechno toto jsou moje osobní a subjektivní postřehy, psané do notebooku na klíně za scénou Mohelnického dostavníku. Chcete-li, připojte svůj postřeh v diskusi (pozn. do diskuze ke článku se můžete zapojit na jeho konci).
Dobrovolnická práce je v dnešní době ohroženým druhem a já vlastně nestačím žasnout, že takový způsob práce a spolupráce i v době přepestrých lákavých nabídek funguje.
Co zbývá? Vyslovit veliké díky všem, kteří nešli na brigádu "zarobit", kteří si třeba přeložili zkoušku na září, kteří oželeli puťák s přáteli - aby se věnovali klukům a děvčatům, pro které tak mohly přijít nezapomenutelné dny - na táboře. A že to mohou být dny nezapomenutelné, o tom mohou svědčit mnozí mí vrstevníci nebo téměř vrstevníci, kteří se na "místo činu", na Ameriku vracejí. Letos, po setkání na Tiškových narozeninách v únoru 2008 o poznání více. Právě tak, jak jsme tiše doufali.
A tak skončím čísly, která někomu mohou připadat vysoká, ale ujišťuji čtenáře, že nejsme anonymní masa, kde jeden druhého nezná. Naopak. Všechno je důkladně propojené a propojované, promodlené, nachystané, děděné. Mnozí z dospělých jsou na více než jenom běhu a vytvářejí tak nezbytné spojovací mosty. Za to jim vyslovuji mimořádný dík.
Tak tedy: Letos na Americe pobývalo od sedmi do čtrnácti dnů právě 200 kluků táborníků a členů rodin, dále 239 děvčat "téhož druhu". O ně se staralo a s nimi Radost prožívalo 211 mladých a dospělých a rodičů. To je dohromady právě 650 osob. Protože ale, jak jsem psal, byl někdo na více bězích, jedná se asi o 530 různých lidí. Kdybychom však připočítali kratší či delší návštěvy - bude nás na sedm set.
Síla, viďte? Zrníček soli na prosolení ažaž. Jen abychom solili ...
Děkuji za dočtení a děkuji jménem svým, jménem otce Tiška i všech dospělých tvůrců za důvěru, za společenství očima, ušima, rozumem i srdcem. Na další setkávání nejen na Táborových stránách se těší Váš
o. Martin
