Nějakou chvilku jsem zaváhala a pak jsem dala „podat přihlášku“. A v tom okamžiku jsem si byla jistá, že kdybych se byla rozhodla jinak, tak bych toho později opravdu litovala. Konečně nadešel vytoužený čtvrtek a přetrpět šest nekonečných školních hodin bylo skoro nemožné. Když jsem pak asi o dlouhé čtyři hodiny později seděla ve vlaku, myslela jsem jen na to, kdo bude onen pilot velitelského modulu Jimy, kterého jsem doteď neznala, ale byla jsem si jistá, že to bude stejně „správňácký“ vedoucí, jako ti co znám. Večer, jako vždy na svém oblíbeném místě na Akademické půdě, jsem spokojeně usínala, když nám Woyta zpíval na dobrou noc písničku a byla jsem přesvědčená, že takhle nádherně jsem usínala naposledy snad na podzimkách…
V pátek nás po rozcvičce, modlitbě a snídani čekala zajímavá a napínavá hra na profesionální špióny a obránce. Byli jsme rozděleni metodou jedna – dva – jedna – dva na Američany a Sověty – dvě mocnosti soupeřící v kosmickém průmyslu. Američani se snažili „vyšpiónit“ plány Sovětského Sojuzu a Sověti zase „slídili“ po dílech Apolla. Plány byly rozvěšeny na stromech po částech a špióni si je museli zapamatovat, na louce je barevnou vodou zakreslit do sněhu a později „složit“. Obránci naopak museli vetřelce plácnout a tím je hezky poslat zpět na jejich „rýsovací prkno“. Ve výsledku ze Sojuzu chyběly asi dva díly (to bohužel nevím přesně – byla jsem Sovět) a solární panely byly posunuty na jiný díl a z Apolla chyběl jeden díl a jeden byl špatně umístěn. Tato hra byla opravdu zajímavá a vysilující, tak jsme si po ní šli dát dobrý oběd. (Bohužel si již nepamatuji jídelníček – patřím k lidem, co si deníček nevedou a kroniku píší jen proto, aby se později mohli smát svým dětským poznámkám.) Poté jsme měli trochu volna (přesný program si nepamatuji z výše uvedených důvodů).
Odpoledne nás též čekala beseda s o. Martinem o malých a zdánlivě náhodných příbězích a výprava na louku k Ontáriu, kde jsme zkoušeli přelézání do velitelského modulu po ledu krásném jako sklo a údajně hodně tenkém. Teprve později jsme se dozvěděli, že byl silný ažaž. Za odměnu jsme se mohli jít klouzat na matracích v pytlích po Hanzem (čímž mu děkuji) zasněžovaném svahu. Navečer přišla na řadu mše svatá a po ní se chvíli hrály hry, neboť „kapitán“ Jimmy dostal ráno náramnou chuť na bramboráky, tak si (a nám) je musel udělat. (Musím uznat, že takhle dobré bramboráky jsem už hodně dlouho neměla…) Večer jsme slavnostně přistáli na Měsíci, vztyčili tam vlajku USA a vydali se zkontrolovat, jestli není Luna již obydlena, či jestli nás nepředběhli Sověti. Jelikož jsme viděli záblesky světla u zamrzlého kráteru – Ontária, vydali jsme se tam. Když jsme tam došli, světélko blikalo až u lípy (bývalého sudu). Odtud nás přilákalo až k protějšímu lesu. Tam jsme si chvíli postáli – všude bylo ticho a tma. A opět – záblesk – tentokráte na druhé straně u malého rybníčku na cestě vedoucí směrem od Zemské brány na louky za Amerikou. A tímto způsobem nás světélka vylákala až do lesa nad hřištěm, kde z důvodů četných škobrtnutí menších členů výpravy bylo rozhodnuto, (tedy tato verze se nějak dostala ke mně) že to byly všechno jen halucinace ze špatné stravy na lodi (neplést si prosím loď a Ameriku). Tak jsme se vrátili, pod stožárem se pomodlili kompletář a šli jsme na kutě.
I nastala sobota – druhý a poslední den na Měsíci. Po obvyklých ranních „formalitách“ jsme se vydali zapisovat „souřadnice“ – otázkami zjistit čtyři čtyřčíslí. Poté byla mše sv. a oběd. Po volnu jsme se vydali sbírat „horniny“ – dřevo do Sednice. Když ho již byl dostatek vydali jsme se na poslední vycházku po Měsíci – k Zemské bráně. Po úchvatné výpravě a posilující svačince jsme měli pokračování besedy a pak byl růženec. Večer jsme stáhli vlajku a odletěli zpět na Zemi. Cestou jsme si zazpívali klasické i neklasické (alespoň pro mě „jedničkářku“) táborové písně, zahráli hry, kde se k nám též připojil návštěvník – strejda Evža (tak si jej pamatuji z Jitřenky) a Pavlík, který přijel už odpoledne, a poblahopřáli jsme Elišákovi k jeho narozeninám.
Neděle probíhala jako každá jiná konečná neděle na setkání. Plná uklízení a balení… Pro mě též trochu smutná, neboť se s některými nejspíše potkám až za hodně dlouho… Nastala mše svatá, oběd a pomalu jsme se všichni loučili…
Teď jsem si minimálně jednou věcí jistá: Kdybych tam nejela, přišla bych opravdu o hodně. Zažila jsem tam spoustu úžasných chvil, seznámila jsem se s Jimym a mohla jsem též navázat styky s „jinoběžci“ ze dvojky. Jó, setkání na jedničku, jen škoda, že ne všechny prázdniny jsou ve všech krajích stejně… Ať žijí Apolloletky, jejich kapitán a všichni kosmonauti i konstruktéři „rakety“ – Radosti!
Smíšek - Maruška
